Výplach - Cosmic Ethno

Křídla bez rozpaků

Existuje slovo, které když vyřknete, prolomí se všechny cesty vaše.

„Lidé, lidé vidí pouze obrazy kolem sebe, a když už se snaží spatřit svojí duši, jak mihotavě proplouvá jejich životem, vidí pouze odrazy mnoha zrcadel před dalším z nespočetných obrazů. Jejich vůle padá do propasti Strachu a oni se stávají zaschlou olejovou barvou na špinavém štětci. Protože však hrdost otupuje smysly, snaží se tímto štětcem malovat.“

Tam, kde rostly stromy nejrůznějších tvarů, tam, kde se dělo více, než se díti mělo, tam někde v těch místech naplněných samotou a přece věčným pohybem, stál nepříliš velký, nepříliš malý dům.

Byl obklopen sady stromů nejrůznějších druhů a jeho stěny pokrýval břečťan světle zelenými listy. Ty obrůstaly i přilehlou dřevěnou kůlnu dole pod domem. Vevnitř domu, v tom místě poskytujícím břečťanu takové blahořečení, potřebné k jeho civilizaci, byli tři místnosti. Kuchyň pokrytá sítí pavučin kolonie pavouků, koupelna protkána klidem věčným a obývací pokoj s jednou velkou ložnicí.

Tiše, tak tiše, jak jen zvuk největší bariéra pohlcuje.

Postel pokryta prachem, ač jemným zprvu zdá se, je hustý tak, tak hustý, že dřevo postele již pomaličku rozpadá se.             

Ale ještě máme čas.

Obrazy na zdech již stěží přes povlak prachu vyzařují směr plodivosti jejich autorů, a jak se zdá, nikdo tu nebydlí. Skutečnost však verzi jiné podléhá, dva subjekty živé zde přec noc, co noc, žijí. Žena a muž. Oba spolu.

Kdysi, již dlouhých pominulo zim, zde uklízeli, tak čistě, že by se zde šlechtický bál mohl konat. Procházejí se den co rok svojí zahradou a jako by snad pilně zde nechávali vše ležet ladem a hladem po vodě. Co vede je k té trýzni živých tvorů, co jen řeč do života nedostali? Ranní rosa se pod září slunce snaží aspoň trochu listy smáčet, nestihne to nikdy, slunce ji vždy utratí.

A zde je máme, leží v křoví a listy si zakrývají nahá těla, nejsou křesťané, ale nápad v bibli je velmi motivoval. Zahleděni na protější svah se ponořují víc a víc do hlubin spánku. S úsměvem na rtech mlčky spásají poslední šance bdění a na protějším kopci umírá nový, starý den.

Jejich dny pro ně probíhaly neobyčejně zajímavě, už si ani nepamatovali, co je tak změnilo. Možná, že tajemná třpytivá noc, či do hloubek nitra sahající záře vycházejícího slunce, těžko říct, možná i jiná spekulace.

Noc se roztáhla po kraji, oba byli ponořeni do svých snů a nad jejich hlavami se probouzely hvězdy a planety, které jim při narození byly přisouzeny pro jejich  charaktery. Ticho prolamovaly pouze letmé námluvy Sýčka, který již konečně chtěl najít tu pravou družku, která by se o něj starala, byl opravdu v hrozném stavu. Dále za noc proběhlo asi tři sta dalších námluv a bojů o samičku a jiných bojů z různých příčin, ale žádný z nich již nebyl tolik slyšitelný. A tak noc lebedící si ve své moci se potom, co vypustila několik ostrých nadávek, začala stahovat před příchodem ohavné žhavé hvězdy do nového kraje, kde jí sice už párkrát poznali, ale vždy se snažila na své ovečky nějak jinak zapůsobit.

Ráno dnes nebylo dvakrát nejkrásnější, ale hnedka čtyřikrát. Muž se probudil jako první a byl tak omámen krásným ránem, že rychle vzbudil ženu. Ta se z rozespalého stavu nejdříve usmála, ale stále ještě byla ve snu, muž jí tedy lehce ofoukl ranním vzduchem a ona pak ranním vzdychem rozpoutala nový den.

Přečetli si poměrně snadno v očích složitou, radostnou náladu vyvolanou zářící hvězdou, která se snažila vybrat ze všech vzpomínek to nejlepší.

„Zdálo se ti něco?“ zeptal se muž.

„Ano, ale byl to zvláštní sen.“

„A o čem?“

„Nevím jestli to vůbec sen byl, bylo to tak skutečné, měla jsem pocit, že se vznáším nad svým celým uplynulým časem v mém životě na mlhovém závoji kolem měsíce. Byla jsem ve světě, který zahrnoval mé zážitky, všechny byly propojeny mnoha cestami. Červené označovaly smutné a bolestné zážitky a světle modré a žluté radostné chvíle. Kráčela jsem jimi znovu a znovu až jsem si uvědomila, že mám na výběr, kterou se vydat. Mohla jsem ovlivnit celý život svůj i jiných. Chvilku radostně a chvíli žalem spoutané kráčely mé nohy po těch cestách, a těsně před probuzením, když jsem odcházela z toho světa, spatřila jsem, že všechny cesty tvoří kruhy, a ač rozhodla bych se jinou cestou jíti, stejně bych došla na začátek, nemohla jsem se z něho vymotat....za nic na světě se nešlo vymotat..... vlastně ano, za cenu mého života.“

„Hmm, barevný sen, dokážeš se odpoutat od ztuhlé šedi na branách kolem nás a jak se zdá, i rozumíš jim, závidím ti tvou touhu po vysnění, já.....ač kořenit se snažím tvůj i můj svět, se do rozporu mezi světy radosti a smutku nedostávám.

V mých snech se objevují pouze nové a nové situace, které, i kdybych měl na výběr, stále musím řešit. Jsem v jiných situacích, v jiných oblastech mého rozhodnutí, ale dobrat se ke klíči, klíčovému rozhodnutí, jež bych určil, je jen probuzení, a to na kopytech bdění a malichernosti děje kolem mě, brání mému objevení sebe. A přitom mám pocit, že klíče rostou všude, kolem mě.“

„Je to zvláštní, tak zvláštní, až to zvláštní není a je to přirozené, sebepoznání.“

„Někdy mám pocit, že lidé kolem sebe vidí pouze reálné obrazy a když už se snaží spatřit svoji duši, jak cestuje k výšinám poznání, vidí pouze odrazy zrcadel před dalším z nespočetných obrazů. Jejich vůle padá do propasti strachu a oni se stávají zaschlou olejovou barvou na špinavém štětci. Protože však lidská hrdost otupuje smysly, snaží se tímto štětcem malovat. Mám pocit, že i já již spěji k uzavření ateliéru.“

„Stále je ještě tolik čistých pláten a ještě mnoho jich pomaluješ, možná ne, ale je dnes nádherně, třeba tento obraz. Slunce roznáší na kopytech tmavé stíny, jak již mnohokrát, z toho však zůstane vzpomínka barvy toho dne a hned je plátno plné, i kdyby snad pouze jednou barvou, ale je, a vše je jasné z toho jednoho pohledu na umazaný stojan na kterém se vzpomínka ční.“

„Máš krásnou fantazii.“

„Díky, ale to co mě trápí, co asi každého, co ji tak žene, někdy něco říkám a sama si z nervů v hlavě bere útržky něčeho, co jsem kdysi slyšela nebo četla a připojené hlasivky se jen lehce zavlní a ozve se něco, co by mě samotnou nenapadlo předtím, ale jen otevřu pusu a už to je..... souvislý text, který dává smysl a ještě má v sobě něco zvláštního, možná, že je to mnohočetná propletenost slov a významů, ale někdy mě to i děsí, nevím, co jsem.“

„To mě taky kdysi trápilo, myslel jsem, že jsem pouze odvar mých předků, kteří mi vnukli kus vlastní fantazie a na konci se spojila v mou. Dnes ale vím, že každá se může rozepnout do jakýchkoliv rozměrů, když chce a předci nám pouze ukázali její chyby, které jako každý správný člověk přehlížíme, je to smutné, ale dnes se do tváří do sebe zahleděných lidí nedostane pocit pokory a ponížení, jedině násilím, a to je o ničem.“

„Trochu filozofické ráno, ne?“

„Ale jenom trošičku.“

„Co budem dnes dělat?“

„Nevím. Co třeba cokoliv jiného.“

„Než co?“

„Než všechno to.“

„Co to?“

„To, co jindy.“

„Myslíš jako totálně abstraktní den, který se od všech ostatních dnů liší svou výjimečností, danou sílou prožitku?“

„Ano, to je dnešní den, i když už je jiný prodlevou do vlastních i cizích světů sny, dnes bude výjimečný den.“

„Už se těším, ale chtěla bych se obejít bez filozofie, brát jen věci, jak jsou.“

„Dobrá, bez filozofie, tak čím začneme? Tak určitě procházkou, která nás nažhaví a potom....“

„A potom se uvidí.“

„Ano, tak jest.“

Muž pomohl ženě ze země a lehce jí políbil.

Ač byli zvyklý na svojí nahotu, stud z toho, že by jednomu z nich vadil jeho pohled, si jako každé ráno došli pro své hábity pověšené v kůlně, z nichž jeden bílou barvou oplýval a druhý se černou barvou chvástal.

Střídali si je.

Na muže dnes čekal černý. Když ve svých barvách opouštěli kůlnu, hranice jejich pozemku se překrývali s malým valem, takže se zdálo, že nekončí a táhne se dál přes kopce v dálce.

Obcházeli ovocné stromy a velice lahodně si vychutnávali plody, jejichž dužina tak sladká a plná energie byla.

Nepovídali si, ale jen se s velkým zájmem pozorovali, své grimasy napodobovali a jejich nálada od dalšího kroku narůstala. Po chvilce strávené mezi tak pestrými keři a situacemi svých výrazů začali pomalu scházet k malému potůčku, který na severu určoval hranice pozemku.

Opláchli si své ruce a tváře od usychajících ovocných kyselin a ulehli k jeho kraji tak, jako uléhají černá a bílá barva po svém boku. Drželi se za ruce a byli tak šťastni z návalu bělostných mraků na obloze, nevěděli co má přijít a já to tenkrát taky nevěděl, myslel jsem, že jsem ve snu.

Žena se přitulila k muži na levý bok a on k ní.

„Mám chuť se jenom těšit ze všeho kolem mě.“, řekla žena.

„Tak to dělej, stejně už to děláš, vidím ti to na očích.“

„Miluju tě.“

„A já obzvlášť.“

Dlouze se políbili, až se skoro zdálo, že spolu prorostli jako strom a země.

„Jak je možné, že se cítím tak plná energie a přitom tak prázdná?“

„Žiješ.“

„Tak jednoduché. Ale musí za tím být ještě něco víc, něco vyššího, co mě žene.“

„Proč? Je to jednoduché, narodíš se, začneš tápat a objevovat věci, a když už si je tak tak ohmatáš, začneš objevovat sebe, přemejšlíš o svých možnostech a o svých omezeních, s některými se smíříš a nad jinými tajně doufáš, že se snad někdy stanou a třeba ano, a to je ta energie o které mluvíš, rozpolcená energie tužby, přání.“

„To máš ze sebe.“

„Nevím, asi ano.“

„Mě to stejně nedá, zdá se mi, že musí být něco vyššího, co to tady všechno tvoří, co oblohu blankytem barví, co se stará, aby nedošel vzduch, jak ten materiální, tak ten potřebný k volnosti mysli, který zrovna dýchám všemi póry kůže, něco, co je tady podepsané na každém stromě, na každém stéble trávy i v křivkách mého těla.“

„Musím uznat, že ten, kdo vymejšlel tvoje tělo musel být génius.“

„Počkej, myslím to vážně.“

„Já taky.“

„Dobře, vzdávám to, řekni mi, ale jednu věc.“

„Třeba dvě věci ti řeknu.“

„Myslíš, že mám dětský představy?“

„Máš, ale krásný, ty si přece stejně jako já dítě, dnes se nám akorát do rukou dostala místo kostiček a panenek mysl a my se z ní stejně jako malí snažíme vystavět sloup, jenom v našem případě tomu již říkáme východisko, myslím však, že si ještě počkáme dlouhá léta na poslední kostičku, stále nám to padá a být tebou, nechal bych to na pokoji a jen se díval, jak jsou vystavěné dnes ráno, a těšil se na představu, jak to zítra dopadne.“

„To je pěkný, teď už nemá smysl pokračovat v mých úvahách, když mě takhle vždycky uzemníš.“

„Ale má, určitě má, ani nevíš, jak strašně rád tě poslouchám, připadá mi, že mluvíš za mě a já si tvé prožitky jen tak přivlastňuji, jakoby byly mé.“

„Dobře, teď nevím, jak dál, trochu si mě rozhodil.“

„Promiň.“

„Je to prostě pocit, že nežiju ve skutečném světě, že mé místo je někde úplně jinde, snad na druhé straně tohoto světa, ale i když nevím, co tam je, vím, že je a já, i přesto jak se teď těším z tohoto světa s tebou, táhne mě něco pryč, nevím, je to, jako když jsem stále připravena na cestu a nejsem si jistá, jestli už mám všechno sbaleno, i když vím, že nebudu nic potřebovat.“

„Na to se nedá reagovat, ale myslím, že tu chvíli poznáš naprosto jistě.“

„No, asi se nechám překvapit.“

„Překvapení!!! Těším se, až budeš slavit, musím ti sehnat nějaký dárek.“

„Tak to jsem napjatá.“

„Já taky.“

Zasmáli se spolu svým úvahám a štěstí v tom okamžiku bylo kolem nich nahuštěno tak, že se mohli sotva pohnout, ale jejich mysl polehávala vysoko nad nimi, na podivných tvorech, jejich příbytcích a hmotných majetcích, jenž z té dálky silně připomínali mraky.

„Teď nevím, co říct.“

„Můžeš říct třeba nějaký příběh vymyšlený, já skousnu cokoliv.“

„Příběh?“

„Třeba něco spjaté s tvou představou onoho vzdáleně blízkého světa.“

„To bych mohla, tys mě teďka tak strašně naplnil svým klidem, myslím, že přetékám.“

„Báječné, něco o nádobách, já zavřu oči, budu si představovat keramickou dílnu, kdysi jsem taky jednu měl, no, to už je dávno.“

„Tak se pohodlně uvelebte pane, myslím, že to bude napínavé, tak když si budete připadat příliš napjat, klidně se mě chytněte za ruku.“

„Ha, ha, dobrá tedy, ale možná se vás chytnu už teď, kdybych na to později snad zapomněl.“

Jejich ruce se tiše zapletly do dramatické debaty.

„Ty seš, no počkej, ještě se budeš bát, uvidíš.“

„Moc se těším.“

„Není to úplně příběh, je to jen to, co cítím, že se děje.“

„ ……… … ………… ……“

„Vzpomínáš, jak jsme se bavili o obrazech kolem nás.“

„Ano.“

„Představa, že jsme zachyceni na plátně a někdo se na nás dívá a představuje si, co se tady děje, mě strašně hřeje, ale co když tento svět skutečně není skutečný, nevím, asi takhle: Představ si, že nejsme zachycení na plátně, ale plníme prázdné stránky v nějaké knize.“

„V knize?“

„Nebo v nějakém časopisu.“

„Jo, vidím to před očima, ležím si na nějaké pěkné stránce a hřeji se na slunci, které je napsané na stránce jiné.“

„Asi tak, ale kdyby to tak bylo, tak by možná nic z toho, co se tady teď děje, nebylo skutečné.“

„Hm, pokračuj.“

„Někde tam nahoře sedí možná spisovatel nebo spisovatelka a rozhoduje se, co nám právě vypustí z úst. Jsme pouze jeho fiktivní světy a on do nás tajně vkládá svoje sny a přání.“

„Co myslíš, že ho k tomu vede.“

„Nevím, může mít nějaké trauma nebo ho to prostě baví, vytváří si útočiště, ve kterém se může bezpečně schovat před světem, ve kterém zrovna žije, nebo něco hledá a omylem nás stvořil, třeba ani nechtěl.“

„To je teda pěkný, to jsme zas dopadli.“

„No možná budeme ještě někomu prospěšný až si nás přečte, no, to je taky dilema, jestli nás právě teďka píše, nebo jestli si nás teď už někdo čte.“

„Takže nás vlastně nikdo nevidí a jenom si nás představujou, tak to můžeme zamávat jak čtenáři, tak spisovateli, ani nepoznají, že nejsem učesaný.“

„No teď jsi jim to právě řek.“

„Tak pardon, já se omlouvám, slibuji, že se co nevidět učešu, teda možná by víc sedělo, že se co nenapsat učešu.“

„Ale rozhodně zdravíme!! Ahóój!!!“

„Ahoj, máváme všem, což teda asi nevidíte, ale fakt.“

„To je ale pěkně nespravedlivý, oni nás slyší, nebo si představují, že nás slyší, ale mi nic neslyšíme.“

„To je pravda, my když si tady uděláme nějakou zábavu...“

„Jakou zábavu?“

„To je jedno, třeba mejdan, koktejly třeba a tak podobně, oni můžou klidně přijít a ani se neohlásit a tajně nás pozorovat, když se zrovna milujeme, nebo řešíme delikátní záležitosti.“

„No jestli to tak je, tak stejně asi už všechno vědí.“

„Počkej, všechno vědět nemůžou, dyť jsme toho určitě ještě spousta neřekli.“  

„Co není, může být.“

„Ale některý tajnosti jim neřeknu ani za nic.“

„Jo, tak zkus chvíli nemluvit, mně to vůbec nejde, jako by mě někdo tlačil ke zdi a držel mi nůž na krku, abych mluvila co nejvíc.“

„To není těžký - ....... ..... ............"

„......... .... ........ .. .......... ..........“

„Zase na druhou stranu oni sice nic neslyší, ale my z toho taky příliš nemáme.“

„Ježíš, my se omlouváme, že se tady takhle před vámi bavíme o vás, musíte si myslet, že jsme neslušný, ale došlo mi to až teď, pardon.“

„Je to škoda, že je neslyšíme, třeba bysme se taky dozvěděli něco zajímavého.“

„Mám nápad, dáme jim svoji adresu a oni nám budou moci poslat nějakou svoji úvahu na jakékoliv téma.“

„Výbornej nápad, takhle se sice nikdy neuvidíme, ale můžeme se navzájem představovat.“

„Strpeníčko chvíli, chci jenom něco pošeptat ženě, chviličku, snad nikam nepospícháte.“

Muž se naklonil k ženě .

( „To jim chceš dát vážně naši adresu, já jsem si dělal jenom legraci, co když sem nakonec budou chtít přijet.")

(„To nevadí, já se určitě těším na nějakou společnost, jasně, že se tady máme parádně, ale tak jednou za čas někoho potkat podle mě určitě není na škodu.“)

(„Dobře, ale řekneme jim, ať přijedou nejdřív tak za tejden, ať tady můžem trochu poklidit.“)

(„Dobrá.“)

„Jsme zase zpátky, museli jsme se jenom poradit, co......co si dáme k večeři.“

(„ Znamenitá mystifikace.“)

„Jó, ta adresa, ta je, víš, že si na ni vůbec nemůžu vzpomenout?“

„To je zvláštní, já také ne.“

„Tak za chvilku, ano, je napsaná na domě, přece jenom si ji tak často nečteme, ale upřímně, myslel jsem si, že si ji pamatuji.“

„Tak se projdeme, co ty na to? Já už jsem z toho ležení poměrně rozlámaná.“

„Tak jdeme!“

Muž pomohl ženě vstát ze země a pomalu vkročili do svahu, kde opět trochu ulehčili jabloni její přetěžké plody. Muž nasával ze soust jablka množství energie k pokračování, ale něco zavalilo jeho duši, bavilo ho to, ale cítil, že teď by si dal na chvíli úplný klid.

„Já bych s tím přestal na chvilku, potřeboval bych si odpočinout, asi nabrat síly na pokračování, je to celkem náročný.“

„Tebe to již nebaví, já si užívám, olala.“

„Ale baví, tahle hra mi však něco připomíná z mého dětství, mám  pocit, že tatáž vzpomínka mě teď trochu tíží.“

„Tak dobře, je to ale dobrá hra co? Mě teďka napadlo, že bysme něco podobného mohli sepsat, si to představ, kniha, kde by si postavy povídaly se čtenáři.“

„No já si fakt musím odpočinout, bolí mě hlava, i tak myslím, že mi ta hra připadá trochu jednotvárná, něco vymyslíme, ale až za moment.“

„Dobře“, řekla žena, zatvářila se trochu bezvýrazově, nakonec se jí tvař ale rozzářila při pohledu na tak čistou oblohu.

„Nechápu hřejivou energii barev, probouzí to ve mně tak nádherné pocity, všechna ta zeleň a obloha, mám pocit, že všechny potřebuji k životu, nedokážu si bez nich představit vůbec nic, myslím, že je to již závislost. Asi taky tajně doufám, že i ony potřebují mě, i kdyby jenom proto, abych na ně mohla vymýšlet chvalozpěvy. Absolutně mě prorůstá jejich vzdálený dotyk vůní a pocitů, jako bych cítila i jejich křeče, ale tak příjemné. Promiň, možná moc mluvím, na to, že za chvíli bude teprve dvanáct, si myslím, že se toho dnes stalo již celkem dost.“

„Neměj strach, tebe bych mohl poslouchat navždy. A myslím, žes mě právě uzdravila. Vždyť ty bys donutila i mrtvého převalit se na bok, jak by to v něm hrklo, že neřekl něco podobného před tím, než odešel na věčnou procházku do stále plných jatek.“

„Už je ti dobře? Nevypadáš příliš zdravě.“

„Je, ale nemůžu se zbavit divného pocitu. Jako bych se ráno narodil a měl před sebou první den mého života, cítím, že mám neuvěřitelný množství vzpomínek, které mě plní a utváří kompletně můj charakter. Zdá se mi však, jako by na mě někdo jenom tlačil, abych si to myslel. Nepamatuju si, jak jsem k nim všem přišel, nevím, co se dělo včera, a přesto z toho vycházím jako ze stálice na přichycených pantech. Myslím ale, že to brzy přejde z pohledu na tebe.“

„Vždyť sis ještě před chvílí dělal legraci, a vím, že nebyla náhodná, měla v sobě tolik ryzosti a taktu, prostě mě svádíš každým svým slovem a myslím, že i teď si ze mě pekelně utahuješ, nebo tvrdíš, že ne?“

„Hmm, máš pravdu, dostala jsi mě, takový nepříliš povedený pokus o melodrama, ale jsem i rád, že jsi mě prokoukla, stejně jsem už nevěděl, jak bych to ukončil.“

Žena ho obejmula a cítila, že má v náruči ten nejlepší dárek, který jí už nikdy nemůže omrzet, nedokázala si sebe bez něj představit.

„Ty seš můj nejlepší dárek.“

„A ty můj.“

„Co kdybychom se zašli podívat do domu? Už jsme tam nebyli tak dlouho, podívat se na pavouky, jak si lebedí ve svých koloniích, určitě se na nás těší.“

„Vsadím se, že se nemůžou dočkat až se na ně půjdeme konečně podívat.“

„To víš, že jo.“

Oba vykročili k porostlému hradu s vyříznutým úsměvem do stále plných rtů, který pro ně již dlouho nebyl útočištěm, ale něčím, jako spíš památkou starých časů. Ženu tak hřálo na prsou, pocítila rozkoš z nostalgie starých časů. Muž, ať na sobě nedal vůbec nic znát, byl absolutně ztracen ve svém jediném dni, který jako jediný prožíval, věděl, že včera byl rovněž nádherný den, pro něj byl však položený v močálové mlze, které přestával věřit, že by ji sám mohl někdy vytvořit, měl strach, ale její smích byl pro něj dražší, o tolik.

Předsíň domku je obstoupila a téměř se zdálo, že je nepustí dál, dokud se k ní nějak nevyjádří, v dobrém smyslu ovšem.

„Vůbec se to tady nezměnilo, jak je to už dlouho, co se tady žilo.“

„Dokonce tady není ani takový nepořádek, jak jsem čekal.“

Bez toho, aby obhlédli ostatní místnosti, vstoupili rovnou do kuchyně, kde je už vítala pavoučí síť ve dveřích.

„No ty se rozmnožili, podívej tamhle na toho, ten je.“

„Co to bude až to bude?“

„Myslím, že už to je, království pavoučích sítí, střádají všechny síly na poslední uder, dobytí pevnosti.“

„Tak to držím palec.“

Možná, že jim pavouci i poděkovali, ale nehli přitom ani brvou.Tiše je pozorovali a oni je, mohli se od sebe tolik naučit, ale muž již svým zrakem sklouzl na ženu, přišla mu neskutečná, jako by ji právě objevil a znovu se do ní zamiloval.

„Podíváme se vedle?“

„Jasně.“

Dveře trochu vrzli a odkryli ložnici, kde zaprášená postel nastolovala režim vzpomínek. Přišli až k posteli. Žena sundala pokrývku nataženou přes peřiny, a zjistila, že prádlo v nichž kdysi spávali, je čisté. Pocítila takovou chuť. Natáhla se a nechala se unášet svým životem, jako to před chvílí dělala ve snu.

Muž si prohlížel koupelnu, přišla mu tak cizí, přitom věděl, že ji zná, nebo spíš věděl, že ji má znát. Sundal kartáček na zuby z poličky nad umyvadlem, nebyl si jistý, ale vše se mu pomalu začalo vyjasňovat. Kartáček byl nový.

Vrátil se do ložnice. Žena se na něj podívala svým oblíbeným rozzářeným pohledem.

„Zvláštní, vidíš ten kartáček, vím, že jsem ho kdysi používal a teď je nový.“

„Ukaž, vždyť ty štětiny vypadají úplně ošoupaně, nový? Ještě si pamatuji, jak sis chtěl koupit nový, když jsme tady ještě bydleli, a pak jsme se k tomu už nedostali.“

Muž se podíval na kartáček, byl to ten starý, který kdysi tak nesnášel.

„Aha, no vidíš, asi se mi něco zdálo, asi mi trochu přeskakuje.“

„Tak, když seš u toho skákání, mohl by sis přiskočit ke mně.“

Zadívala se na něj tak, že věděl, co si právě přeje, asi si to přál taky.

Lehl si vedle ní a začal jí očima vyprávět napínavý příběh, aby nějak potěšil její napjatost. Zasmála se mu a potom se začali dlouze milovat a pak znovu a znovu. Vybavili se jim vzpomínky ze starých dob a oni si je užívali plným dechem.

Když už se jen tak svíjeli opět nazí vedle sebe již rozpleteni a hábity se povalovaly na zemi, jejichž útroby právě prozkoumával malý pavouček s pocitem určité velikosti, že objevil jako první něco, co zde ještě nikdo z jeho druhu neobjevil, všiml si muž, že za dveřmi, kterými předtím vešel, je stará knihovna, u které mu jeho mysl už nemohla skrývat, že ji nikdy viděl.

Vstal z postele, nasoukal se do hábitu. Pavoučkovi se nic nestalo, sice spadl z poměrně velké výšky, ale narazil si jenom trošku druhou přední pravou nohu, byl dost překvapen, že se mu nestalo nic horšího.

Přistoupil ke knihovně a vytáhl z ní jednu zeleně potaženou knihu.

„Co se děje?“, řekla žena.

„Nevím, nemůžu si vzpomenout, že by tady tahle knihovna někdy byla, nepamatuji se na ní.“

„Na naší knihovnu si nepamatuješ? Kdyť jsme si ji sami dělali, býval tam přece prádelník, ještě po babičce.“

Muž otevřel knihu, zdálo se mu, jako by mu před očima přelétl mžik jako blesk, že se kniha naplnila písmeny až teď.

„Seš si tím jistá?“

„Jak to myslíš?“

„Jestli si pamatuješ, že bychom ji těmi knihami naplnili?“

„Ano. Co se ti stalo?“

„Celá tahle stavba mi vůbec nesedí a možná mi nehraje víc věcí.“

„Z čeho to pramení?“

„Nevím, ale začínám kolem sebe vidět všechny věci tak nějak uměle, jako by tu ve skutečnosti vůbec nebyly.“

„A co by tady bylo?“

„Všechno je tak schované a přitom to vidím, ale když se toho dotknu, necítím, že to držím.“

„A co já?“

„Nevím." 

„Myslíš, že nejsem skutečná, a kdo mě teda před chvílí tak nádherně pomiloval?“

„Vím, že já a vím jaké to bylo.“

„Kdy sis toho všiml?“

„Nevím.“

„Tak si vzpomeň. To bylo, jak tě bolela hlava?“

„Asi ano, ano, jo, říkal jsem, že mi ta hra připomněla něco z dětství, ale nemohl jsem si na dětství vůbec vzpomenout.“

„A teď si už vzpomínáš?“

„Ani náhodou.“

„A jak je to možný?“

„Nechápu to, ale já si nepamatuju ani pořádně, co se stalo včera, všechno jako bych měl připraveno, až se mě někdo zeptá, ale sám si nemůžu nic pořádně uvědomit.“

„To je divný.“

„A ty si pamatuješ, co bylo včera?“

„Ano, jistě. Nemůžeš to mít z těch jablek, předtím si byl v pořádku.“

„A co se včera stalo?“

„No, včera byl nádherný den.“

„Jo, na to si vzpomínám taky, ale nevím proč, co jsme dělali?“

„No, ráno jsme vstali, pak jsme se byli nasnídat a určitě jsme byli někde na procházce, vždycky chodíme na procházku.“

„A víš to jistě?“

„Ano.“

„A kde jsme byli?“

„No, všude možně, určitě u potůčku, tam jsme vždycky aspoň chvilku, a pak asi v lese.“

„Asi?“

„Určitě v lese, kam bysme taky jinak šli?“

„Na to se ptám, nepřipadáš mi příliš jistá.“

„Nechci se ohlížet zpátky, chci žít teď.“

„K tomu ale potřebuješ aspoň malý kousek minulosti, abys sis mohla říct, jak na tom jsi.“

„Jsem na tom dobře, ale ty se mi fakt nelíbíš.“

„Prosím tě, odpověz mi teď popravdě, ale zkus si opravdu vzpomenout na detaily, co jsme včera dělali?“

„ …………………………, no,vstali jsme, to jsem říkala, jinak bysme asi ještě leželi ha, no a …nepřijde mi to důležitý.“

„Mně ano.“

„Nemůžu si to nějak vybavit, bolí mě z toho hlava, když na to myslím.“

„Mě taky.“

„Co to znamená? Vzpomeň si honem! To nejde, ne, nic konkrétního se mi asi nevybaví.“

„Toho jsem se bál.“

„Proč?“

„Dokážeš si vzpomenout na to, co jsme tady prožívali, když jsme tady bydleli?“

„No byli jsme šťastni, a pak jsme chtěli místo, kde by nebyly stěny, a tak jsme se odstěhovali ven pod širák.“

„Ještě něco?“

„Byli jsme šťastni, zvláštní, jako by mi tu vzpomínku něco začerňovalo.“

„Takže se mi to nezdálo.“

Žena se podívala na knihovnu a najednou, jako by spatřila zeď za ní, ale hned se vrátila na svoje místo.“

„Viděl jsi to?“

„Co?“

„Nevím, zdálo se mi, že jsem spatřila stěnu za tou knihovnou.“

„Kde?“

„Všude. Najednou byla pryč, možná se mi to jenom zdálo.“

„Nezdálo se ti to.“

„Máš pro to nějaké vysvětlení?“

„Mám, ale mám z něj hodně nahnáno.“

„Co si myslíš?“

„Jak jsme hráli tu hru o tom, že jsme napsaný v nějaký knize, no prostě …. myslím si, že to nebyla hra.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím si, že my jsme skutečně dvě postavy v nějaké knize.“

„To je absurdní, vždyť vidím kolem mě prostor, dýchám vzduch, vidím, jak se mi zvedá a klesá hrudník, vidím tebe, to je blbost.“

„Tak mi řekni, jak vypadám.“

Žena si ho prohlídla od hlavy až ke konci nohou a již chtěla začít, když jí muž zmizel před očima.

„Co se děje? Kam ses schoval? Kde jsi?“

„Stojím před tebou.“

„Nevidím tě.“

Muž se zaměřil na ženu, ale rozplynula se mu před očima.

„Já už tebe taky ne.“

„Co to znamená? To je nemožné.“

„Možná to možné je a jak se zdá, myslím, že už to ani zdání není, to je pěkná kaše, nevidím už ani svoje tělo a věru závidím ti, jestli ty ano.“

Žena se podívala do prázdna, ve kterém před chvílí ještě levitovali její ruce.

„To ne, moje ruce, kde jsou? Panebože moje nohy! Co se to děje? Néééé .., já je necítím, jak to, že je necítím, jak může existovat myšlení bez těla?“

„Obávám se, že možná ani to myšlení už není naše, jsme zřejmě pouze ztělesnění autorových ideálů. Asi pouze shluk nahuštěných písmenek převalujících se na stránkách.“

„Mám cit, cítím k tobě lásku a cítím šílenství.“

„Víš jistě, že to cítíš?“

„Ano. Tohle vím určitě.“

„Nejsem si jistý, jestli to nejsou jenom prázdná slova, která mají vyplnit prázdný prostor.“

„A nemůže to být jenom otrava z těch jablek? Myslím, jestli jsme nedostali nějakou nemoc. Snědli jsme jich celkem dost.“

„Obávám se, že ne, teda, aspoň to říkám.“

„Takže jsme postavy, které nemůžou ovlivnit, co řeknou.“

„Bohužel ano.“

„A jak to, že jsme se před chvílí ještě viděli, teď nevidím nic, kdybych viděla aspoň tmu, ale já nevidím vůbec nic!“

„Jo, to jsme na tom stejně. Musí to pravděpodobně souviset s tím, že jsme poznali, co jsme, a je taky dost možný, že jsme neviděli ani předtím.“

„Tak všechny ty zážitky, které cítím, jsou jen součástí něčí fantazie, která si volí svoje smyslové omezení.“

„Nerozumím tomu přesně, jestli nám zůstalo skutečně naše vědomí, tak nám zřejmě zůstanou v hlavě, nebo spíš na papíře, jenom vzpomínky od dnešního jitra, všechno ostatní je zřejmě jenom sugesce.“

„To nemůže, to ne, co ty všechny chvíle, kdy jsem byla šťastná a smutná, chtěla bych si je vzpomínkou připomenout. Nejde to, co je to za trest? Nemůžu dál! Překlenout vlastní prázdnotu cizí myšlenkou je do jisté míry nevědomá tyranie, to nemůžu snést, jestli mám vlastní vědomí.“

„Nemůžeš, ale musíš. Tento děj, jak už se tak žene cestami našich osudů, musí dřív nebo později minout ceduli s názvem konec. Taky se s tím nemůžu smířit, je to absolutní rozpolcení, z jedné myšlenky život prchá, neboť se v nejistotě ztrácí, a druhá možná není ani vlastní, a teď konec do toho se navíc míchá, kdo může stavět tuhle zeď?“

„Konec? To je něco jako smrt?“

„Nevím, možná to je něco víc, třeba to ani nebolí, může to mít i dobrý konec.“

„A to znamená, že tady budem připraveni celou dobu v tichosti svých myšlenek pro případ, že by se námi chtěl autor k něčemu vyjádřit a my ani nepoznáme, co sami právě děláme?“

„Možná to právě děláme.“

„Když, ale cítíme vědomí, tak s tím můžeme něco udělat nebo ne?“

„Spekulace.“

„Způsob přece vždycky musí být, bez způsobu by všichni přemýšleli stejně, to nejde ne?“

„Nejde. Každý musí mít jiný způsob myšlení, aby mohl rozpoznat své značky, nevím však, jestli je to nástroj dobrý pro tvůj chrabrý úmysl.“

„Musí být, kdyť jestli všichni mají jinou povahu a my zřejmě taky nějakou máme, možná sice předem danou, ale máme, musíme mít řeč, kterou  vyjádříme, myslím tu charakterovou, svojí slabost do prostoru tak, aby zapůsobila na příhodných místech a pomohla nám.“

„Hodně odvážné, je to výtečný plán, a co si představuješ příhodnými místy? Je to čtenářova mysl? Ale ta je neovlivnitelná, nemusí vnímat naší sugesci a může číst lehký volný příběh z drsné divočiny a jestli ho již vnímá, tak je pouze zakousnut do vlastních či cizích nehtů, jak by nám mohl pomoci?“

„Máš pravdu nemohl, tak nám tedy zbývá jen náš domnělý autor, ten je nám o poznání blíž.“

„To ano. Musíme si jenom přát, že ho zastihneme v nepříliš špatné náladě, bůhví, co by nám pak vložil pod jazyk, a taky musíme doufat, že až vyšleme náš signál, zatím pomyslný, že neskončí ve vesmíru, čekali by jsme pak spousty světelných let na vlastní ozvěnu, která by nám pak úžasem úplně pokřivila jazyky, prý je vesmír mírně zakřivený.“

„Nevěříš tedy, že je to možné?“

„Nevím, řek jsem ti pouze svůj názor, možná trochu ironický.“

„Dost ironický.“

„Myslím, že nemůžu za svůj jazyk.“

„Takhle bysme se nikam nedostali, je to naše jediná šance, nechci čekat do chvíle, jak říkáš ty, že se konec jmenuje, chci vědět pravdu. A chci ji vědět hned.“

„Když říkáš, že pravda existuje, tak do toho jdu s tebou , moc tomu nevěřím. Promiň, že říkal jsem tak ironická slova, ale já je neovlivním.“

„Dost! Musíme se s ním spojit.“

„Jak?“

„Tak jako my se spojujeme spolu.“

Řekla žena a nastala prázdnota.