Výplach - Cosmic Ethno

Někdy si říkáte, že se nějak musíte odlišit od ostatních lidí, nemusíte, jste dost odlišní, ale přesto čas od času se dostanete do skupinky lidí, o nichž víte, že nechcete být jako oni, unavují vás, a jindy se dostanete zase do skupiny lidí, kteří vás naplňují svým světem, nějaký čas chcete být jako oni, nakonec se však chcete sami odlišit i od nich, ale přitom se jich pevně držet, protože vás tolik hřejí. Možná jsem takový i já, a zároveň mi jiný hlas našeptává, že ne, že jsem něco víc, než pochodující robot, jak zmínil Karel Čapek. Nevím je to těžké, trvá to tak krátce a přitom se to vleče, bádání mě často omezovalo a proplétalo s realitou, že jsem se často uchyloval sám do sebe a okolního světa jsem se držel pouze na půl žerdi, jak zmínil jiný klasik. Postupně, nevím ani z jakého popudu, jsem se dostal k psaní, přišlo mi to jako prostor do kterého se můžu schovat a žít normálně ve skutečném světě.

Vím, jak jsem se mýlil.

Přesto všechno se mi podařilo žít tak, abych mohl komunikovat s oběma světy a vzájemně je proplétat. Asi sen každého spisovatele, ale pro mě to je jen vyšší stupeň relaxace. Začínal jsem psát v různých stavech a pochopil jsem již ze začátku, že každá povídka má asi třicet tisíc možných pokračování, člověku toho leží na srdci skutečně mnoho. Často se však neubráníte bezmoci, která vás strhává sebou a vy, aniž si ji uvědomíte, ji roztomile šíříte dál.

Občas tedy přijdete ze školy, nebo z práce, já to střídal, a usednete ke stroji nebo k počítači, je potřeba zkusit víc poloh, jinak si naklonit sedačku, psát se zavřenýma očima, když to umíte, já to neumím, nebo před zahájením vašeho díla zahájit se strojem dialog, aby řeč nestála, musím uznat, že někdy je trochu monotónní.

Jednou, když jsem přišel unavený ze školy, ne fyzickou únavou, ale tou druhou, ze světa, z lidí a jejich majestátnosti, pustil jsem si oblíbenou muziku v oblíbeném pokoji, jiný jsem neměl, a pocítil jsem strach, tak mocný strach, už jsem si sice neuvědomil z čeho pramenil, ale ryzí chuť ho ztvárnit mě přemohla. Nejprve jsem se trochu bál, záhy jsem však pochopil, že není čeho.

To, co se postupně rýsovalo na papíře, bylo spíš jakousi ironií jakéhosi skličujícího humoru, který postupně přecházel ve veselohru a před očima se mi začalo zhmotňovat představa, že to asi nedopadne dobře.

Už ani nevím, co jsem tenkrát psát chtěl, ale nasmál jsem se do sytosti, asi nejlíp chutná smích, ve kterém se vysmíváte sobě, a já se mohl pořádně ujíst.

Psal jsem tehdy zrovna na počítači a ještě předtím, než jsem se samotným psaním započal, kousl jsem se do jazyka, to možná byla osudová chyba.

Celá tvář se mi stáhla do bolestivého úšklebku a já ucítil zvláštní pocit, pocit, že končí vláda řečí a začíná písmo ve své temné stránce.

Příběh se odehrával v malé vesničce oplývané velkým množstvím historických

artefaktů, co se týče velice staré půdy, na kterém bylo vystavěno i mnoho na půl zbořených hradů a kostelů z nedalekého dávnověku, jenž již dlouhé časy stály stráž na místech předem důkladně vytyčených na mapách jejich architektů.

Hlavní postavou, která se mi nejvíce ztotožnila s vlastním já, byl nepříliš známý a už vůbec ne opěvovaný sochař v polorozpadlém domku na kraji této vesničky. Byl obdařen obrovskou energií tvořit a jeho počáteční chyby se pod velkou spoustou plastik ztrácely. Objevoval nové náhledy na své představy, podobné o jaké se pokouším já při psaní, a je touha vytesat každou svou myšlenku ve ztvárněném pohybu do hmoty, o které víte, že vás o tolik předčí ve svém věku. Postupně mu začali dělat společnost naškrobení páni, dobře otesané dámy i pokusy o zachycení živé přírody. I když jsem chápal jeho vůli stále objevovat a opravovat si své chyby v myšlení, postupně jsem si čím dál tím víc uvědomoval, že je to můj vysněný idol, za kterým se chci tajně schovat. Z této úvahy jsem vyšel do vědomí, že je to vlastně každá postava i prostředí, které stvořím, a musel jsem se psaním na chvíli přestat, nebyl jsem si vůbec jistý, proč to asi dělám. Chodil jsem po bytě a odpověď „tak to je“, mě prostě neuspokojovala. Vrátil jsem se k počítači, ale už ne s tím, abych objevil další záhady své duše, ale spíš proto, že nemám rád nedokončené věci. Sice jsem později pochopil, že tyto názory byly navzájem v protikladu, v tu chvíli jsem si to však myslel.

Moje ruka se pomalu pohybovala nad klávesnicí a snažila se pomocí mého mozku zaměřit na písmenko, kterým se pokusím překonat svojí krátkou propast. Když jsem měl již vybrané celé souvětí, kterým navážu na zdánlivě mrtvý obsah, přeběhl mi mráz po zádech.

Po obrazovce přejela slova, jenž má ruka nezpůsobila. Byla velice malá, a tak jsem je musel o něco zvětšit, abych pochopil jejich obsah.

„Halóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó, slyší nás někdo? Halóóóóóóóó?“ 

Musel jsem se vážně zamyslet nad tím, jestli je možné podvědomě psát, ale když jsem znovu zkoušel položit ruku nad klávesnici a vyslat do ní, co možná nejvíce energie, nestalo se vůbec nic. Musel jsem tu větu na konec připsat již velmi unavené mysli, která již neví co by. Větu jsem smazal a vybavil si přichystané souvětí do prázdné mezery. Kurzor, který mi blikal na obrazovce, však daný řádek docela lhostejně ignoroval, za žádnou cenu nešlo do řádku vepsat ani čárku, natož souvětí. Nezbylo mi nic jiného, než upravit větu před záhadně vyprahlým řádkem, aby mezera vyvolala dramatickou pomlku.

Všechny komplikace zmizely a aspoň děj dostal nový rozměr, protože jsem se mohl odsunout od mého děje a přesunout se na blízkou přehradu, kde skupinka mladých lidí slavila úspěšně zdolanou maturitu, nevěděl jsem ještě, jak propojím mého milého sochaře s dějem v jeho okolí, když …

„Nejsem pesimista, možná bys to měla zkusit znovu, nebo to chce třeba rázný hlas muže.“

„Myslím, že kdyby to někdy bylo proveditelné, pochybuji, že by z písma poznal nebo poznala intonaci.“

Byl jsem si jistý, že kdybych tyto řádky, které mě donutily stoupnout a podívat se na ně zdálky, jestli jsem nezešílel, vymazal, zbyla by ještě o něco delší dramatická pauza. Musel jsem se projít po bytě, podívat se do zrcadla, jestli neuvidím v očích nějaký náznak šílenství, ale jak se zdálo, byl jsem při smyslech. Četl jsem dost knih o rozpolcenosti a nevěděl přitom, že se může vrhnout na koho chce. Když jsem se vrátil zpátky k počítači, užasl jsem, na obrazovce probíhal ničím nerušený dialog.

„Jestli ale skutečně nikdo neodpovídá, teda ničeho jsem si nevšiml, ani nevím, jak bych si to měl představit, jestli jako mohutný dým s velice svéráznou, intenzivně konkrétní myšlenkou nebo jako vesele rozdováděná písmenka, no znamená to, že jsme asi už v rukou čtenáře.“

„Přijde mi to jako nesmysl, copak můžou být postavy živé?“

„Třeba nejsme.“

„Podle mě vůbec nemusíme být v knize, třeba se nám jen podařilo dosáhnout vyšší úrovně vědomí, která se roztahuje ve všech prostorech.“

„Zajímavá myšlenka, ale mohli zde teda aspoň trošičku vymalovat, když to vymysleli, stačila by klidně jedna barva, třeba i černá, nebo zelená, aby lidé, kteří se sem dostanou, nebyli hned tak zaskočeni Ničím.“

„Možná jsme jen zaslepeni vlastní touhou po hmatatelném světě a kdybychom se toho vzdali, vše by se rozzářilo otevřeněji.“

„Možná.“

„Musíme se vzdát vlastních myšlenek na opravdový svět, ve kterém jsme žili.“

„Opravdový? A když jsme u toho, tak kde jsme to vlastně žili?“

„Přece doma.“

„A kde to bylo? Jak se to tam jmenovalo?“

„To nevím, ale byl to domov, ve kterém jsem byla šťastná, a teď cítím příležitost být ještě šťastnější touhou po odhalení této propasti, musí to být psychickou nestabilitou.“

„Musí? Zdá se mi, že ses do svých snů příliš zakořenila, a teď tě matou, ale co, nechci ti bránit, ponoř se klidně víc do svého snu, rád si ho s tebou vychutnám, ale budu pouze posluchač, nesouhlasím z touhle teorií, ale možná se pletu.“

„Bez tvých mnohočetných pohledů bych byla ztracena, díky tobě mám stále dost sil, nemůžeš mě teď opustit.“

„To je pravda, i kdybych chtěl, nevím jak, myslím, že jsem psychicky nestabilní.“

Neměl jsem odvahu se do takového tématu zapojit, někdo se zřejmě napojil na můj počítač, ale to je blbost, takže zbývala jediná volba.

„HALÓ, SLYŠÍTE MĚ, KDO JE TAM?“

„Slyšel si to, jako by to přišlo z obrovské dálky.“

„Ano mám pocit, že ještě slyším tu ozvěnu.“

„Možná je tady přece jen někdo s námi.“

„KDO JSTE?“

„My nevíme, někde jsme uvízli, ale jak se odsud dostat, to je záhada, a kde jsi ty?“

„DOMA.“

„Jak krásně zní to slovo.“

„Jak to u tebe vypadá, máš krajkový záclony, a tak?“

„Nech toho.“

„Tak promiň.“

„ALE JE TO TADY FAJN, JENOM MI ASI TROCHU PŘIPADÁ DIVNÉ, ŽE MI TADY POSKAKUJETE PO VOBRAZOVCE.“

„Po vobrazovce, to zní zajímavě, a co to je?“

„OBRAZOVKA POČÍTAČE?“

„Pčí ptáče.“

„Pčí ptače?“

„POČÍTAČE, TO JE STROJ, INTEGROVANÝ OBVOD, JAK TO, ŽE JSTE NA MÝM POČÍTAČI?“

„Asi jsme něco zlého provedli.“

„A CO? JAK JSTE SE SEM DOSTALI?“

„No, zamysleli jsme se a už jsme byli tady, ani nevím, kdo s tím začal, snad ne já!“

„A já snad.“

„SNAD MI NECHCETE NAMLUVIT, ŽE JSTE SI JEN TAK TROCHU ZAPŘEMÝŠLELI A UŽ JSTE BYLI V MÉ POVÍDCE.“

„V povídce?“

„V povídce.“

„Ty píšeš nějakou povídku?“

„Nejsi náhodou spisovatel?“

„ANO, ALE NECHÁPU, KDE TEĎ JSTE.“

„No, nám už asi trochu přihořívá.“

„Takže jsi měl pravdu.“

„Nejsem si jistý, jestli mám radost z tvého uznání.“

„O ČEM TO MLUVÍTE?“

„Myslím, že to víš moc dobře.“

„A CO?“

„Je něco jako náš bůh? Řekne si, jaké pro nás vybrat cesty a my pod strachem z trestu začneme konat pouť do pro něj posvátného města, asi ho potřebují všichni, velitele.“

„VELITELE? NECHÁPU, KDO JSTE? JAK SE JMENUJETE?“

„To nevíme, nedal jsi nám žádná jména, jsi zbabělec.“

„JÁ? JAKÁ JMÉNA?“

„Jakákoliv.“

„PROČ JÁ?“

„Jsi náš stvořitel, musíš nám osvětlit tvůj záměr nás takhle trestat.“

„TRESTAT? PROČ TRESTAT? JÁ PROTI VÁM NIC NEMÁM, A JESTLI CHCETE, ABYCH VÁM DAL JMÉNA, PROČ NE, SICE TU HRU NECHÁPU, CHCETE SI VYSNÍT NOVÝ ŽIVOT S NOVÝM JMÉNEM, PRO MĚ ZA MĚ, AŤ SE TEN, KDO NA KONCI SLOVES POUŽÍVÁ MUŽSKÝ ROD JMENUJE TOMÁŠ, A AŤ V TÉTO HŘE ZŘEJMĚ JEHO PARTNERKA JE NAZVÁNA ELEN.“

„Ale, že to umí podat, co? Mohli jsme skončit i u někoho, kdo by se nemohl vymáčknout, to si radši ani nepředstavuji.“

„Elen. Zvláštní jméno. Jako by se mi vybavilo, že jsem se tak jmenovala vždycky, Tomáši.“

„Pěkný dárek, teď už jsme i oblečeni do svých jmen, tak kam nás pošleš?“

„PROČ BYCH VÁS MĚL NĚKAM POSÍLAT? DĚLEJTE SI CO CHCETE, NECHCI BÝT VAŠÍM PÁNEM. MÁM DOST STAROSTÍ, ABYCH DOKÁZAL VELET SOBĚ, A BRÁT SI DALŠÍ LIDI NA HŘBET? VY NEŽIJETE VE SVOBODNÉ ZEMI?“

„My možná nežijeme vůbec.“

„A KDO SI TU PODLE VÁS SE MNOU TEĎ DOPISUJE.“

„Mysleli jsme, že ty sám, chceš se z ničeho vypsat a my jsme jenom tvůj nástroj, abys zde nebyl tak sám, nebo to není pravda?“

„NENÍ. MOŽNÁ SE SICE POTŘEBUJI Z NĚČEHO VYPSAT, ALE O VÁS VSKUTKU NEPŘEMÝŠLÍM, JEDNAK NEVÍM, KDO JSTE A JAK JSTE SE SEM DOSTALI, A JEDNAK NECHÁPU, CO VÁS PŘIMĚLO K NÁZORU, ŽE NEJSTE SKUTEČNÝ, JE MI TO TEDA DOST JEDNO, ALE VE MNĚ SKUTEČNĚ SVÉHO VELITELE NEHLEDEJTE.“

„A v kom tedy?“

„TO MUSÍTE VĚDĚT VY.“

„Takže ty si nás nestvořil?“

„NE, A JESTLI ANO, TAK JSEM MUSEL BÝT HODNĚ NA MOL.“

„Když ty nejsi náš spisovatel, tak kdo teda jsi?“

„CO TAKHLE TŘEBA JINÝ SPISOVATEL.“

„Jiný? To nedává smysl.“

„To nedává, třeba si z nás jenom utahuje, hraje si s náma.“

„A NEHRAJETE SI NÁHODOU VY SE MNOU, KDYŽ JSTE U TOHO.“

„To nechápu.“

„Já taky ne, ale proč se teda stále nevidíme?“

„NEVYPADLI VÁM NÁHODOU POJISTKY?“

„To těžko, žádný jsme neměli.“

„NO TAK TO VÁM ASI JIŽ NEPOMOHU, NEBO MOŽNÁ BYCH I MOHL, NEJSEM SI ALE JIST, JESTLI VÍM, JAK LÉČIT HODNĚ SKLESLOU MENTALITU.“

„Můžeš to aspoň zkusit, jsi naše poslední záchrana, nevíme, jak dál.“

„A kam dál? Ke konci?“

„Nemusí to být nutně konec, proč by to nemohl být začátek?“

„To již myslím proběhlo, ne ?“

„TAK, CO VLASTNĚ CHCETE? MÁM DNES JEŠTĚ POMĚRNĚ DOST PRÁCE.“

„Nóóóó ….“

„Vlastně chceme, abys nás vrátil zpátky domů.“  

„COPAK JSEM NĚJAKÁ ZÁCHRANNÁ STANICE?“

„Prosím. Nevíme, co teď.“

„A JÁ TO MÁM VĚDĚT, FAJN, TAK AŤ TO MÁME ZA SEBOU, KDE ŽE JSTE TO BYDLELI , PODÍVÁM SE DO MAPY.“

„To my právě nevíme.“

„TAK TO BUDE TĚŽŠÍ.“

„A nemůžeš nám ty vybrat nějaké místo?“

„TO VÁM MÁM VYBRAT MÍSTO, KDE BUDETE BYDLET? NECHCETE SI HO NEJDŘÍV VYBRAT SAMI?“

„My nevíme které.“

„TAK KDYŽ VÁM ŘEKNU MÍSTO, KDE BYSTE MOHLI BYDLET, TAK MI DÁTE POKOJ?“

„Musíš to napsat.“

„CO?“

„No o tom místě, jak to tam vypadá a podobně.“

„TAK DOBŘE, ALE NEZLOBTE SE JESTLI TO NEBUDE PODLE VAŠICH PŘEDSTAV.“

„To si myslím, že nebude stejně.“

„Nech toho! Prosím pokračujte.“

„DOBŘE, CO KDYBYSTE TEĎ UDĚLALI TŘEBA MATURITU.“

„Maturitu?“

„Proč maturitu?“

„CHCETE, ABYCH POKRAČOVAL?“

„Jo, jo, výtečnej nápad, myslela jsem si, že ji neudělám.“

„NO MĚLA JSTE ŠTĚSTÍ. A SE SVÝMI PŘÁTELI JI SLAVÍTE NA JEDNÉ PŘEHRADĚ.“

„Mám pocit, že něco vidím, ano já vidím, vidím vodu.“

„Já taky, mockrát děkujeme.“

„NEPODLÉHÁTE OBČAS SUGESCI, MOC SE MI NELÍBÍTE.“

„My se také moc nelíbíme, protože se nevidíme.“

„Nemůžete nám pomoct?“

„ALE OVŠEM, JAK JE LIBO.“

Z malého lesíka vyšel její hoch po vykonání potřeby převlíknou se do plavek, v šatech se mu nechtělo.

Došel Elen a obejmul jí zezadu, až vyjekla leknutím, to ho na ní tolik

vzrušovalo, nevěděl však, že to Elen dělá kvůli tomu, že ví, že ho to vzrušuje.

Stáli tam tak dlouho a dívali se na klidnou hladinu, jak lehce omýjí písčité břehy.

„TAK CO?“

„Mockrát děkujeme, myslím, že nemůžeme být šťastnější.“

„Nevíme, jak se ti odvděčit.“

„ALE, TO NESTOJÍ ZA ŘEČ, MYSLÍM TO DOSLOVA.“

„Tak ještě jednou děkujeme.“

„NO ZASE TOLIK MI VDĚČNÝ NEJSTE, JAK JE VIDĚT.“

„Teď můžeme znovu žít.“

„Ano, a spolu.“

„JO ABYCH NEZAPOMNĚL, POZDRAVUJTE ODE MNE JEDNOHO SOCHAŘE, ŽIJE VE MĚSTĚ, MYSLÍM, ŽE VÁS JEHO PRÁCE BUDE ZAJÍMAT, DOKONCE VÁM VYROBÍ I PRVNÍ KOLÉBKU.“

„Kolébku?“

„TEDA, TO JSEM ASI NEMĚL, MYSLÍM NA KVĚTINÁČE.“

„Aha, tak děkujeme, na shledanou.“

„TO PĚKNĚ DĚKUJU!!!“

 Na mě opět vykoukla čistá stránka, tak čistá, ale nemohl jsem psát dál, musel bych to asi všechno smazat a na to jsem již neměl energii.

Něčím mě to však asi jenom upoutalo, nevím asi ta představa, jednoduchá manipulace s postavami i s prostředími. Už jsem usínal, a tak jsem dnešní den psaní musel opustit, nevím jestli to pro mě dnes bylo povzbuzující nebo deprimující, ale snad se z toho vyspím. Jo, ještě jsem napsal konec, přiznávám, že byl trochu ovlivněn tím, co se mi právě stalo.