Neznám kleště
NEZNÁM KLEŠTĚ
Zavinutí tance oblaku dýmu a...... náhlý rozplyv do prostoru prázdna.
Když náhle.
Malý penízek se třikrát pootočil a pak s cinkotem upadl na stůl plný bahna.
„To by mě zajímalo , čí je tohle
kaše??“
Světlý bod na vyšisovaném kabátě hanebně zapůsobil na kolemjdoucího psíka, jenž si v nechutenství do tlamy packu strčil a v úporném boji se svým vědomím, aby zase nevystartoval a nezačal trhat maso, si začal krouživými pohyby dolovat tesáky z jejich kořínků.
Prázdný list papíru poletuje nad stolem a v kotě převtělená myš, drápkem snažící se s větrem zápolit, natahuje tlapku. Však jazyk vystrčený v největší míře snaživosti, zakous se jí do zubů.
V tmavém rohu přes protáhlé výklenky starodávného křesla uchvácen vznášejícím se papírem bafám velice výbornou směs indického tabáku a jako bych cítil obrovskou dravost a chuť jazyka zakousnutého do zubů kotěte, myslím........., že ho chápu.
Nastrojená předehra možností, jak vyhoupnout se z křesla, mi dodala odvahu na lehce plíživé kroky, jenž jsem vítězně ukradl z umů hluboko v nervovém ústrojí.
Z prázdných uhynulých buněk, jež čekaly, že je snad budu ještě potřebovat. Ostatní, ale viděly jejich cestu ven z těla a úmorně vzpomínaly na společnou náplň funkce schovávání sklípků před sklípkem. A když jedné z nich z jádra vyhrkl jeden rybozóm, vrátily se zpět na své místo a nevěděly, že měly někdy odejít.
Židle u stolu se mi podlomila pod nohama, ne počkat, tohle není moje židle, ta je přece mnohem větší!!!
Rozdrcená papírová židlička však mé objasnění již neocení.
Křeč v natažené ruce, přibližující se k papíru, periodicky přecházela v bolest a uvolnění, vtom jsem ho vzal a položil na stůl.
Jenom tma a ruka s perem, jak třese se na papíru, zvědavost mi mohutným hydraulickým heverem odlepuje víčka.
„Svět pampelišek pampelišky, kdo tu jí ty myšky pořád???“
V kotě převtělená myš s vystrašeným pohledem pozoruje napsanou větu, zvedlo hlavu a jako by očima říkalo:
„Myslíš to vážně?“
Najednou mě polil pocit, že v pokoji nic není a já se ocitl na širokém, konce nedohlédnutelném poli.
Nevěděl jsem, jak spolknout nutnost jít ven a tak jsem šel.
Ledové vločky se snášely k zemi.
Mrazilo mě, ale ne ze zimy, nýbrž z prázdnoty ulice.
Je půl dvanácté odpoledne a jindy tak plné náměstí zdobí jen nápisy:
"ZA. VŘE. NO."
Chvíli tak přemýšlím o všudypřítomných slovech, když v tom míjím malý krámek, kde je jiná cedule:
"ZAVŘENO"
To mě zarazilo o roh protějšího bloku a vrátilo zpět do mého bytu.
Sedl jsem si na okno a prstem si maloval výpočty procentní šance možných dějů, kdybych se vrátil a rozbil okno krámku kvůli pobuřování.
„Má to cenu?"
Sundal jsem z kočky kůži a utřel okno.
Postel byla ještě vařící a než jsem se začal pořádně zachumlat, zjistil jsem, že jsem ve vaně.
Nepřišlo mi to divný, vždyť jsem včera přece stěhoval místnosti.
A.D.