Výplach - Cosmic Ethno

Smutek po vzdálených oblastech krajin a myslí byl zážeh k vyprávění příběhu marnotratnosti v barokní secesi.

Ráno vystřižené z tiché noci zahalenosti mohutným tokem fotonů Slunce poklidně vyhlíželo do pestré přeměny jeho přejmenovávání a aniž by si uvědomovalo, že nejvíce ovlivňuje první krůčky, pustilo se do toho znova.


Obrazy panovníků na stěnách, hojně vyzdobená nebesa postele, krajky vyšité a obšité, to vše plnilo výbavu vyšší společnosti na hrabství vzdáleném téměř čtyřicet mil od Walesu severozápadně.

Prstíky vystrčené nad deku v nejhonosněji zařízeném pokoji senzoricky zkoumaly vlhkost a teplotu vzduchu, načež vytáhly svého majitele v představě, že se s nimi půjde projít. Ale jak se zdálo, tak princezna Eva vůbec
nereagovala na výzvu a musela tak být prsty, v nichž se skrývala naděje poznání, odtažena ke dveřím, kde výška kliky vše zmařila.
Starý sloužící Djskjeqiv elegantně pokládal kroky na sametový koberec, koutky úst mu v pochichtávání vyjížděly nahoru a dolů, měl co dělat, aby snídani na stříbrném podnosu nepřevrhl. Představa, jak asi dnes princeznu najde, mu velice dráždila bránici.
Dvakrát zaklepal, však nic. Zlehka otevřel mahagonové dveře, za kterými tupý náraz následován vzdychem proletěl sluchovodem sloužícího a mírně mu poupravil úsudek o balanci.
„Dobré jitro, paní.“
„Au mhhhhhhhhh, co se děje, kde jsou všichni?“
„Myslím, že tu nikdo nebyl paní, asi se vám zase něco zdálo.“
„Mlč! Byla jsem tak blízko. Bohaté bály vítaly můj návrat od draka a měla se konat svatba, ten princ byl famózní, olalá. Víš, byli jsme tři. Princezny, které chtěly zachránit princovo království od zlého draka, ale jen já jsem se dostala tak blízko, abych mu mohla vnutit kus stehýnka, které mu navnadilo sliny a pak, pak jsem mu usekla hlavu a vracela se s ní na honosných nosítkách do vítaného kraje, ahhhhhhh.“
„Snídaně, paní.“
„Jo, polož to na postel.“
„Mám zavolat komornou, paní?“
„Ne, dnes se oblíknu sama, už běž.“
Djskjeqiv za sebou zavřel dveře a s myšlenkou propečeného stehýnka spěchal do kuchyně.

Princezna se pomalu posbírala po zemi, usedla k zrcadlu a za odrazem parfémů hledala rozluštění metafory ve vlastních očích. „Proč jen v mém snu princezny zabíjely draky? Jaký význam to má?“ Ostatní myšlenky již nevyslovila, mlčky si rozpustila vlasy hrabajících do nich jemně ocelovým kartáčem, který tam zapomněla služebná, když jí čistila kabát.

Zatím v hlavním sále organizovala matka princezny královna Anechtemězie slavnostní bál na počest princezniných třicetin, vše muselo klapat do nejmenších detailů.

Princezna nalíčená a v drahých šatech vykládaných perletí potichu zaklapla dveře a bez bot se pomalu doplížila na druhý konec chodby do knihovny.
Se zapadajícími dveřmi rozlétla se její mysl po místnosti miliónů myšlenek.
Obzor se jí postupně zmenšoval a zmenšoval až utkvěl na malém regálu pod oknem, kde nejvíc ohmataná kniha vyzařovala kouzlo středověkých bájí a mýtů výrazem, o kterém v posledních dvou letech jen a jen snila. Již bez opatrnosti zvuků přešla místnost a knihu svádějící ji dychtivostí vytáhla a položila na dubové vysouvací prkno sekretáře.

V místě, kam zabodla brk z nadýchané paruky, se otevřel příběh o legendě harmonizujícího opálu Jatzanu.

Princezna celou knihu četla několikrát, dobře znala příběh, kde ve válce o majestát člověk chudého stavu utekl před nenávistí bližních k lidem, jimž ještě před nedávnem půjčovali prádelní šňůru do hor, kam ho to táhlo již od útlého dětství. V jeskyních přežíval dlouhá léta a v jedné z nich, pod převisem, objevil kámen, jenž ho uvedl do stavu totálního klidu. Kámen mu postupem času při uctívání promlouval myslí a pomohl mu vyrovnat lidi, ke kterým se pod jeho učením vrátil donutiv je přitom ke kompromisu vztahů.

Eva jen přejela text rychle očima, chtěla si znovu přečíst poslední větu, kde kámen po prosbě na již starého sira, aby byl odnesen zpět do hor, promluvil na otázku, kdo vlastně je:

„Já jsem všechno a zároveň nikdo , rozpolcenost je mé jméno.“

Eva totálně ztotožněná s výrokem, jako by její duše, pozorovala oknem zarostlou zahradu s knihou na prsou, dívala se na rovinatou krajinu polí a luk a na chvíli se zasnila o převisech skal.

Tresčí náplň začala právě vanout proti olihňové náplni, srážely se nad jejich současným společným působištěm – mořským dortem, který svou celkovou vůní narážel do vůní ostatních dortů z marcipánů, hovězích mas a hub. Celková vůně celého dlouhého stolu lahůdek se pak u stropu spojovala v jednu velice nakoncentrovanou směs, jenž donutila mouchu lahodně přemýšlejíce o dalším postupu času vyvrátit svůj skromný žaludek do roztažených rukou Djskjeqiva vracejícího se zrovna z průzkumu hrabství, jimiž naznačoval královně, že princezna nikde není.

„Jak to myslíš, že Eva nikde není, to jako sublimovala?“
„Tím si nejsem zcela jist, ale prohledal jsem její pokoj, tak teda tam rozhodně není a ve stáji být nemůže, co by tam taky dělala, vždyť tam nemáme nic, co by se dalo nazvat sudokopytníkem, a jestli si chodí hladit ty lichokopytnický mrzáky….“
„Najděte ji a připravte všechny dárky hned, určitě bude překvapená, mám pro ni tak sladký včelí med.“
„Omlouvám se, je to možná moc troufalý, ale nepočkalo by to, no myslel jsem, až po obědě, víte, ráno jsem se nestačil pořádně nasnídat, všechen ten shon a…“
„Okamžitě!!!“
„Jo, jo, jo už letím, myslel jsem si, že to nepochopíte.“

Princezniny šaty lemovaly okraje uzoučké cesty zarostlým záhonem, a jejími stálými pohyby strhávala nevědomě borůvku za borůvkou, které uvědomělí mravenci odklízel z cesty, aby se nerozmačkaly a nemrhali tak zbytečně čas sýkorek, jež by se slítly a dostaly kromě nich chuť i na pohybující se potravu.
Došla k břečťanem obtočené studni a posadila se na kámen vyčnívající bez poskvrny porostu nad tu nádheru tmavě zařízené zahrady.
Smutek z duše se postupně vylíval a jeho místo nahrazovalo odhodlání, že odcestuje do těch všech míst brousících jí lebku zevnitř. Sebrala všechnu
naději, co měla u sebe a hodlala se stavit ještě pro tu, co má v pokoji, když vtom zaslechla známý hlas.

„Copak, princezno? Tady v zahradě jste si hrála naposledy jako malá žabička před, no aspoň takových deset let zpátky.“
„Fradllone! Jak se ti daří, už dlouho jsem tě neviděla, ale mělo to nějaký důvod ne? Něco mi tu vzpomínku začerňuje, ale co ?“
„Jestli myslíte to, jak jsem vás znásilnil, když jste se schovala u mě v posteli před ženichama od vaší ctihodné matky a já se zrovna vrátil opilý namol ze svatby jednoho známýho zahradníka, fakt nevím, co mě tenkrát vnuklo myšlenku, že jsem se ženil já. Ale jestli myslíte to desetiletý vězení o vodě a kukuřičnejch plackách, tak to už jsem vám odpustil.“
„Fradllone! Já jsem ti musela strašně ublížit, odpusť mi to všechno, ale to se nedá odpustit, musím odjet z tohohle neživota pryč, pryč!“
„Počkejte ještě chvíli, je vidět, že jste odcestovala již dávno a ke štěstí vám zbývá přesunout do toho kraje jenom tělo, ale než se tam zmaterializujete, něco pro vás mám k narozeninám.“ Zahradník, již také zčásti porostlý břečťanem,
zmizel v tmavém rohu zahrady a záhy se vrátil s malým štěňátkem. Evě se zatím všechny vzpomínky vybavily.
„Jmenuje se Hodná ještěrka (Kind lizard )“
„Ten je skvělej, to je pro mě, ale vždyť já jsem vám tolik ublížila a vy …“
„Jen si ho vemte a mějte se v tom vašem vysněném kraji parádně a sbohem.“
Zahradník zmizel v hustém porostu hnojiště a Eva visící očima na malém stvoření už jen v slzách tiše volala: „ díky na pětsetkrát, díky na šestsetkrát!“

„Třicet!!!“

Královna Anechtemězie šla zatím do své nejoblíbenější komnaty, kde měla již pro bezpečí, kvůli svým tajným rituálům, na dveřích ceduli

Sundala si paruku a nasadila si místo ní čarodějnický klobouk, aby měla aspoň pro sebe pocit, že dělá něco tajuplného.
Odšroubovala víčko od lahve medu a roztrousila ledabyle pár krystalů cyankáli.

„Tak snad se mi to konečně podaří, zbavím se tý bestie co vykořisťuje můj život už jenom tím, že zamnou skoro dvacet let chodí a ptá se mě, co to znamená, když se jí ve snu zdá, že krmí černý racky pečeným králíkem, a nehledě toho, je velká, nechce se vdát, a že by vyrazila sama do světa je dost nepravděpodobný. Až to bude celý moje, udělám z tohohle panství obrovskou továrnu včelího medu a budu tady vládnout, kdyby jí to nebožtík manžel z půlky neodkázal, mohlo být všechno jinak, teď se mi to snad podaří.“

Královna zavřela nádobu a než se vrátila zpět do sálu ještě si pořádně zabzučela na plakát obří včely nade dveřmi asi takhle:  "bzzzzz, bzzz, bzz, bzzzzzzzzz.“

Djskjeqiv prohledával důkladně spíž, ale jak se zdálo, ani po pátém pokusu ji tam neobjevil,  "no zkusím to aspoň ještě jednou,“ zabručel si pod knírem a znovu se pustil do radostných ochutnávek.

Eva stoupala po schodech do pokoje. V hlavě se jí bily dvě myšlenky hlava nehlava. Utýct, konečně utýct a pocit blahobytu, nicnedělání. Vše umocňovala malá fenka, která se s kňouráním protahovala v náručí a bylo vidět, že se za nedlouho začne dožadovat potravy, „ ale co to bude za život pro to malé, stále na cestách a…“ Její mysl opět zakryl stín tentokrát v podobě široké sukně.
„Evo, kde jsi byla? Všude jsme tě hledali, celý hrabství je na nohou a ty se zatím někde schováváš a co to máš v náruči?“
„To je Hodná ještěrka mami, líbí se ti?“
„No, vypadá spíš jako štěně, no to je jedno, pojď dolů všichni na tebe čekají, přijel i sir Kroon, pamatuješ si ho? Takovej ten, jak mi šel za svědka, když jsem si brala tvého otce, moc solidní člověk, mohl by z něj být dobrý trubec.“
„Cože?“
„Né, nic, už trochu blázním z tý parády, no sama uvidíš, co jsme pro tebe přichystali a já mám pro tebe skvělej dárek, pojď dolů ať nezačnou bez nás, hahaha.“
„Chci se stavit ještě v pokoji pro, no vlastně, dobře jdeme.“
„Uvidíš, tohle bude stát za to.“

Pomalu scházely dolů a královně se na chvíli sevřelo srdce, cítila mateřskou lásku, jak nikdy, ale vše zase vytlačila představa koupele v medu, bzzzz.

Najednou se do místnosti začalo valit plno sloužících a s nimi v doprovodu plno cizopasných zvířat od pštrosů, sudokopytníků dovezených čerstvě z Londýna, až k pávům a malým hrošátkům. Všichni měli nacvičeno, že se zastaví na svých značkách a jednohlasně vydají zvuk divočiny. Což o to, zvířatům se to celkem povedlo, ale zvuky sloužících byly trochu zběsilé. Dále byly přineseny truhlice se zlatými a stříbrnými šperky a položeny před princeznu.
Princezna už pomalu začala podléhat hlasu blahobytu.

„Děkuji moc, fakt moc děkuji,“ až skoro v slzách se zajíknutím drala z úst.
Posadili se ke stolu a …
„A tohle je ode mě,“ podávajíc jí královna nádobu.
„Co to je? Med?“
„Ano, je tak slaďoučký, mám ho od jednoho známého trub…. včelaře, ochutnej, určitě ti zachutná a nebudeš chtít nic jiného.“
Princezna odšroubovala kryt a už chtěla zchladit prstík, jenž ráno všechny přemlouval k procházce, ale Hodná ještěrka vyskočila silou kručícího hladu a srazila nádobu na zem a skočivší do ní, začala obsah skoro se zuřivostí lízat.
Eva ji zvedla a nechtěně si ji přilepila na šaty. Královna si v zuřivosti okousávala nehty, „ co to děláš, ty nemehlo!“
„Ale mami, vždyť je to jen trochu medu, já to pak klidně uklidím.“
Sir Kroon se zájmem pozoroval štěně, něco ho upoutalo na té zuřivosti, s kterou vyskočilo a všiml si, že mu z pusy pomalu ztéká pěna přímo jemu na rukáv. Než stačil říct, „ slintáte mi na kabát, sire psíku Hodný ještěre“, už se válelo na zemi a asi za 2,34 vteřiny zhoubnému jedu podlehlo.

„Hodná ještěrko! Co je ti? Hodná ještěrko!! Né!!!! Vždyť je mrtvá !! Mami!!!“
Královna se dívala do stropu, bylo to jako věčnost, teď přijde nějaký rozuzlení na čistě logické bázi a bude všechno vtahu, celej vysněnej život, začít znova, ne už né, už né.
„Jo, chtěla jsem tě otrávit, sice by to možná trvalo dýl, než bys k tomu dospěla, ale je to tak, tak co ty na to?“
„Ale dyť jsem tvoje dcera, proč? Nikdy jsem ti ničím neublížila, tak proč?“
„Už mi překážíš v životě, mám cíle a sny a ty se nechceš vdát, nechceš žít svůj život a furt mi cpeš ňáký tvoje sny, nedá se to, chápeš, nedá!“
Evě se celý život jakoby zkrátil do malé setiny času, přemýšlela o svých snech, snažila se najít gesto, které by skončilo tuhle liturgii jejího života přes všechny pocity únavy jednotvárnosti a neúnosnosti celého dění, však i v tom gestu, jež by udělala, skrývala by se stejná podstata všeho, co se jí nechutilo, a tak po dlouhém pohledu na mamá, plném rozvernosti, odhodlání a odpuštění, pronesla jen větu :

„Tak už konečně jeď!!! Neubíjej mě vlastní stagnací a žij si po svém!!!“
Sir Kroon celou zřejmě složitou zápletku pozoroval a s úděsem na rtech zašveholil do vánku prohánějícího se teď již rozšafnou místností, „tak si to tak neberte, dyť se zase tolik nestalo, buďte aspoň na čas v klidu, myslím, kousek od sebe, ne jenom o patro výš, ale dál, mnohem dál, uvidíte, že to všechno za čas přejde.“

Nebyl si sice jistej tím, co se děje, ale myslel, že tu situaci tím aspoň trochu uklidní, však jeho slova měla právě opačný účinek , obě dámy začaly přímo soptit. Vrhly se na něj a začaly ho mlátit a osočovat, že do toho vůbec nevidí. V boji pro pocit nějaké urážky na cti se setkaly jejich ruce a aniž by si uvědomily, proč se na Kroona vrhly, začaly se prát spolu. Netrvalo dlouho a už se spolu válely na zemi v medu, převalovaly se sem a tam a nevědomě nasávaly kyanid draselný přes šaty do kůže. Kroon s úlekem vstal, když si toho uvědomil, ale už bylo pozdě. Oběma se z úst vinula dlouhá zapeklitá řada slin, kterou úplně na závěr pohltil pocit zbytečnosti v obou již mrtvých tvářích.
Kroon nad tím stál s hlavou v rukách, „ tak tohle to je ta marnotratnost.“