Výplach - Cosmic Ethno

Věnováno Martině k výročí zničení planety.



Apokalyptická hudba pomalu odkrývá svou tvář pomstychtivému zraku noci, ale přečíst se přesto nedá. Chce odvážně plynout oním barvitých světem hřmících květů a mrtvých těl, co stále plní hlínu pamlsky. Jen dál a dál, až na konec býlích stránek, kde, s noblesou sobě vlastní, vypustí poslední zasněné libreto, s erotickým názvem „Tady nic nekončí“.

A proč taky zastavovat? Stejně není nikdo, kdo by na ni dokázal v klidu pohlédnout, nikdo nespatří víc než rozmazanou podobu jejích obrysů, jak cpe se do ztracena. Je tu sice snaha domyslet si zbytek podle svého snu, však sen je odvozen od jiných snů a ty zas od jiných, a kruh se uzavírá, bez toho, aby někdo jen ochutnal z jejího morfia. Tato skutečnost však nebrání tomu jí popsat poblitými slovy. Tolik k aranžmá.

Zamrzlá řeka touhou Slunce na vzdálené pouti a sněhem pokrytý les pocitů.

Je zima. Podzim nadobro opustil obývací pokoj času a se slzami v očích ulehl do své prázdnoty. Letos to bylo ale mnohem těžší. Na začátku své pouti se cítil tak plný sil a odhodlání, dokonce i doufal, že se mu konečně podaří překřičet to věčné vrzání dveří jeho cely.

Proto také letos rozléval své tělo po kraji s neskonalou lehkostí, aby udýchanému tempu doby ukázal co nejryzejší podobu své harmonie. Když však spatřil většinu života plně pohlcenou myšlenkami na své přežití, jak jeho příchod berou jen s tím, že začíná přituhovat a je potřeba se před ním schovat, propadl beznaději. Nedokázal se smířit s jejich tichou lhostejností, jež mu tolik ubírala sil, a přesto, přese všechno, mu jich bylo líto. Bylo mu líto jejich ztraceného volání, bloudícího v zrcadlové propasti, které už nikdy nedožene obsah myšlenky, z jejíž svéráznosti vzešlo.

Nekonečný útěk. U lidí před slovy, a u těch, pro které žil především, před zrakem kořisti. To však ani náznakem nezmírňovalo pocit, že je naprosto zbytečným, ba naopak, ještě si do něj kopal vlastní hrob, aby někam ukryl svou ztracenost. Měl dojem, že je pouhý divák, co nedokáže zatleskat divadelní hře, i když jejím autorem je právě on. Z posledních sil se pokusil aspoň rozfoukat oheň zármutku silným větrem, ale prostě nebylo kam. Všude na něj čekali tváře, jež nemohl potěšit, a skupinka nadšených houbařů byla příliš slabou náplastí. Zbyla poslední možnost.

Začal pít.

Vstřebával nápoj zapomnění a jejich slepé cestě se už jen smál s povzdálí Propité Agónie. Jeho pohrdání však netrvalo dlouho. Po třetí propité noci upadl do komatu. Zpět za sny.

To zima na tom byla o poznání lépe. Byla odolnější proti depresím. Vlastně ani nevěděla, co to slovo znamená. Zmítaná v ústech přeměn věděla, že i ji přijde navštívit nezvaný host. To ohavné jaro se svou nechutnou touhou po novém potomstvu, samozřejmě lepším než to předchozí. V duchu si stále říkala: „Kdy už to skončí? Když už mě konečně přestane oblemptávat těmi svými slizkými šťávami? A proč není všude pořád samý led? Vždyť by to bylo přece mnohem hezčí, zasněná romantika, silný vítr…ahh“. Nicméně i tak byla ráda, že si může znova prozkoušet své možnosti, i když je to jenom na čas. Škoda.

Na velkém náměstí malého města začíná být rušno. Zástupy lidí a nevyplněných snů přihlíží naprosté senzaci. Je tak senzační, že ani snad nemá smysl ji dál popisovat, přece jen si myslím, že by spisovatelé měli včas rozpoznat, kdy už na to vážně nemají.

 
V domku číslo 6, ve Ztracené ulici, je středně velká postel, v ní leží středně velká postava, a na nočním stolku stojí abnormálně střední lampa. Nedá se přesně říci, jestli je v posteli muž nebo žena, označujme ji tedy zatím B6. V tom však zazvonil budík, B6 se probudilo, protřelo si oči a honem spěchalo do koupelny, aby tam provedlo všechny nezbytné úkony, jako vyluxovat, utřít prach, a protože byla středa, tak také umýt nádobí.

Po chvíli, když  již usoudilo, že tělesným potřebám věnovalo dostatečnou péči, vyšlo ven, zabednilo dveře dřevěnými trámy a celou koupelnu vyhodilo do povětří. Bylo vidět, že pociťuje velkou úlevu, a jakby také ne, vždyť byla středa, a středy pro B6 znamenali jen to nejhorší.

Když se konečně trochu uklidnilo z přívalu nesmlouvavého rána, přešlo obývací pokoj a na malé tabuli, vedle dveří do kuchyně, udělalo křídou malou čárku. Další pobyt v koupelně rozkousala minulost a bylo vidět, že jí to moc nechutná. B6 pohlédlo z okna a spatřilo venku slastně bujet nový den. Hodiny mu vnukli velice intenzivní pocit, a sice, že je čas jít do práce. Poznalo z nich ale i, že dnes to nebude jenom kvůli těm barevným papírkům, před kterými všechny věci vždy ochotně pokleknou, ale hlavně proto, aby se co nejvíce zabavilo, aby den utekl tak, že B6 příchod čtvrtku zcela překvapí.

„ Proč musí bejt zrovna středa?“
Obulo si boty, poslední pohled do zrcadla, a vzhůru do zaměstnání. Zvláštní ale bylo, že když otevíralo dveře bylo B6, zatímco na druhé straně zamykala dveře již Markéta Lazarova v tmavě modrých šatech. Asi by bylo nejlepší připsat toto převtělení chybě tiskárny, neboť pátrání po skutečných příčinách tak náhlého zvratu ve struktuře celého děje by rozhřešila až konzumace několika hrstí lysohlávek. Pro fanoušky lesních sportů ale nedoporučuji přehánět zapálení své mysli nad tímto ožehavým tématem. Jednak by se vám totiž mohlo stát, že vás 3D realita mezi jednotlivými řádky schová do své obrazové síně slávy, a jednak, to podtrhuji, by se mohly vynořit zapomenuté skicy ze školních lavic, co na vás, za ty roky čekání, až pro ně najdete vhodnou zeď, jíž by mohly znesvětit, našli tolik špíny na dně zapomenutého jezera (tato věta je naštěstí z polystyrenu), že neudržíte své vzpomínky a honem si poběžíte sehnat šnorchl a brýle. V tom případě by pak pátrání po převtělení B6 bylo odsouzeno k pobytu v romantické bouři nad hladinou, kde by si pokorně odpykalo svůj trest za zločin Nezdělitelna, neboť z vody by se vynořil už úplně nikdo jiný.

 
Dnes si nebrala kabát, ve středu jezdila do práce vždy taxíkem, pro jistotu. Položila si kabelku na zadní sedadlo a sedla si vedle postaršího řidiče v tmavých brýlích.

„Tak kampak to bude, slečinko?“, nadhodil s šarmem ukovaným právě pro příležitosti, kdy k němu usedne tak atraktivní žena, jakoby vyloženě prosil odpověď o znění:„ Víte, já vlastně nikam jet nechci, nevím jestli to nebude znít trapně, ale já už vás strašně dlouho pozoruji, ano vás. To vaše přibrzďování v zatáčkách, způsob jakým troubíte na nezkušené řidiče, a celé to jak bravurně zacházíte s tím vaším strojem. Nechcete ke mně skočit na kafe? Namalovala jsem obrázek vašeho auta.“

Sice ho odpověď:
„Jeďte pořád rovně, já vám řeknu“, trochu zklamala, ale přesto pocítil, že je to docela slušný začátek, třeba pro nadcházející sněhovou bouři.

Z okénka pozorovala mihotání dopravních tepen a žil, jak marně hledají hlavní krevní řečiště, a něco v ní nevýslovně plálo. Možná to byla zapomenutá sexuální touha, kterou mohla po dlouhé době zase pozřít v tekutém stavu, a možná to bylo právě slovo možná, jež rozprostřelo síť na počátku všech jejích myšlenek. Na přední sklo se snesly první sněhové vločky s touhou vrátit se zpět k nebesům s nějakým zajímavým vzkazem, a jí se náhle vybavil sen z dnešní noci. Jakoby ji chtěl snad naznačit, že mu probuzení natolik zkomplikovalo situaci promyšleného konce, že musel podplatit pár strážců bdělého stavu, aby jí mohl propašovat aspoň předělané titulky.

Byla v nějakém hodně starém
domě, nebo možná v zámku, těžko říct, v krbu hořel nic netušící oheň, a její tělo zdobil černý háv. Ano, čekala až všichni odejdou a nechají ji o samotě s jejím zesnulým manželem. I když ji v očích plály slzy prázdnotou, trochu mu i záviděla, že už to má za sebou. Konečně spatří vše co naplňuje posmrtný život, a ať už je to tma či zahrada, o níž snila, věřila, že se mu bude líbit. Pohladila ho po tváři a popřála mu šťastný let. Vůbec nechápala, kde v sobě bere tu sílu, ale cítila se tak nejpřirozeněji, jak ještě nikdy. Přiložila do krbu jedno polínko a zahleděla se do žhavých uhlíků. Poznala, že musí jít ven, strhat ze sebe svůj žal a poprosit vítr, aby ho unesl. Vstala od ohně, chtěla si vzít klobouk, když v tom zazvonil zvonek. Nenapadl ji jediný člověk, který by ji teď v noci mohl poctít návštěvou, tak radši neotevřela, měla strach. Nezvaný host však už neměl nervy na čekání a vykopl dveře. Za nimi se objevil vysoký muž se zarostlou tváří, jehož klobouk byl ozdoben ptačími pery. Změřil si ji pohledem a hrubě vyštěkl:

„Kde je Sára?!!!!!“
„Sára? Jaká Sára? Tady žádná Sára nebydlí.“
„Ne? Tak to promiňte.“

 
Muž zmizel nenápadně ve tmě. Připadal ji nějak povědomý, ale odkud? Zavřela dveře, chtěla si ještě něčeho zobnout v kuchyni, když v tom zazvonil zvonek znovu. Že by Sára? Zvuk zvonku byl však úplně jiný, a když se probudila a zadívala se na budík, připadal ji jako tyran, kterému došla trpělivost a nemilosrdně ji ukradl její slíbenou dávku halucinací.

 
„Tak, bude to šedesát pět korun.“

Markéta sebou trhla, úplně zapomněla, kde je. Řidič ji při jízdě svlékal pohledem víc než je zdrávo, a teď byl konečně rád, že si ho všimla.

 
„Jó, jasně, šedesát pět, drobné si nechte, díky.“
"Jste moc hodná, zavolejte zas, jsem tu pro vás ve dne v noci.“
„Jo, dobře.“
„Spíš v noci.“

Vystoupila ven a přešla na druhou stranu ulice, řidič ještě chvíli pozoroval její hýžďové svaly, a pak šlápl ve vzteku na plyn, aby se vyhnul sžíravému pocitu, že zrovna on musel být tím, kdo jí neulovil. Prošla kolem lékárny a zašla do průchodu, na jejímž konci odemkla tmavě zelené dveře.
„Á, ahoj Markéto, právě volali z Varšavy, jsou tím návrhem úplně nadšeni.“
„Vážně? No to je báječný! Ví už o tom Ondra?“
„Jasně, čeká na tebe v kanceláři.“
„Paráda. Díky.“

Vstoupila do krátké chodby a stiskla kliku druhých dveří. Adrenalin zatím v těle rozjížděl parádní pařbu na účet podniku, na které samozřejmě nemohli chybět ani hadi, co se jí v noci tajně vkradli do klína. Tolik sladkostí.

 
„Ahoj Markéto! Víš, co se stalo?“
„Už mi to říkala Dana. Ještě tomu stále nevěřím. Co přesně říkali?“
„Byli úplně unešení, dokonce sem chtějí poslat svého člověka, aby obchod vyřídili osobně!“
„No to je báječný! Vidíš, já jsem říkala, že je to vezme. Vždyť je to ten nejbáječnější nápad, a je tvůj.“ Políbila ho.
„Musím přiznat, že jsem z toho dost na měkko, ale radši nechci nic zakřiknout. Prosím tě, mám teď ještě jednu schůzku, víš s tím majitelem té staré farmy, ale slib mi, že se mnou půjdeš dnes na oběd? Musím ti toho tolik říct.“
„Slibuju. Když máš ty narozeniny.“
„Díky, musíme to všechno rozvrhnout, mám už nějaké návrhy, tohle to si nesmíme nechat vzít.“
„To ať si někdo zkusí.“
„Jasně. A jak jste včera vůbec skončili? Ty a ten tvůj přítel jste vypadali, jak dvě zbloudilé labutě, co čekají, až výletní loď odpluje a je pohltí opět tma.“
„Nech si ty svý obraty. Do toho ti nic není.“
„Tak promiň, nechtěl jsem být osobní. Vážně nebude žádné intimčo?“
„Hele, aby ti náhodou neutekl ten tvůj farmář. Zkus se zeptat na jeho intimčo.“
„Tak jo, tak se mi líbíš. Tak ve dvanáct, a ne abys ses mi tady rozpustila.“
„Neměj strach, kdyby bylo nejhůř, vzpomenu si na tebe.“
„No aby si náhodou neměla poslední slovo.“
„Teď si ho měl ty.“
„A teď ty.“
„Běž už!“

 
Mladý muž v brýlích opustil její kancelář s úsměvem na rtech a ona se musela také ještě smát. Připadal ji jako ten nejlepší blázen, kterého si princezna mohla přát, zvlášť, když v jejím hradě přistál mírumilovný drak. Tolik mu to přála. V zrcadle si upravila trochu vlasy a pustila si počítač. Doufala, že prokleté středy se pořádně otřesou z přívalu dobrých zpráv a dnes zůstanou pro jistotu doma. Prohlídla si poslední objednávky na olejové barvy, a když připsala několik odborných poznámek, pustila si Internet, aby se ještě více uvolnila.
Dostala se na stránky o kosatkách, o jejich způsobu života, a o tom jak hodují na delfínech. Přišlo jí to strašně nespravedlivé. Proč zrovna delfíni? Vzpomněla si na to, jak je spatřila poprvé. Byla ještě malá a se svým otcem přeplouvala Středozemní moře na Krétu, připadali ji jako lék na všechny nemoci. Se svým pištivým křikem a se stále zdvihlými konečky rtů brázdili nekonečnou pláň a jediné před čím schovali svůj smích byl člověk a kosatky.
Oni ale také přece požírají malé rybky, takže to asi je správné, nebo to správné není, prostě je to tak, jak to je, a nikdo to nezmění. Minimalizovala spuštěné okno, aby poslala své myšlenky zase do jiného průplavu, a náhle si všimla, že jí v rohu obrazovky bliká ikona s poštou. Takhle brzy ji ještě nikdo nepsal.
Poklepala na ni a na obrazovce se objevil text následného znění.

BUDEŠ PROKLETA. TVŮJ ŽIVOT SE ROZTŘÍŠŤÍ O DNO ZRCADLOVÉ PROPASTI, A PRVNÍ TVÉ PROCITNUTÍ BUDE SVÍRAT BOLEST. STŘEPY VYTRHANÉ Z CHODIDEL SE VPIJÍ ZPĚT DO ZRCADLA  A PROMÍTNOU OBRAZ, V NĚMŽ SPATŘÍŠ VLASTNÍ SMRT.
OPROTI TÉ S KOSOU ALE NEBUDE MÍT ŠAT ZDOBENÝ ODPOVĚĎMI, BUDE BÍLÁ JAKO JARNÍ KVĚT, CO S TOUHOU ČEKÁ CHVÍLI, AŽ TI OPLATÍ SVÉ UTRŽENÍ. TY ZAVÁHÁŠ, NEBUDEŠ VĚDĚT ZDA NATÁHNOUT RUKU ČI ZAČÍT UTÍKAT. V TOM OKAMŽIKU POHLTÍ TĚ NEROZHODNOST, VOLAJÍCÍ DÉŠŤ Z TVÝCH OČÍ, TEN ROZKÁŽE SLUNCI A PROPAST ZATOPÍ.
SLANÁ VODA MOŽNÁ SNADNO SMYJE OBRAZ SMRTI, ALE ZÁŠŤ PRAVDY V KALICHU HOŘKOSTI PŘEC JEN ZŮSTANE. BÁJNÁ VODA STOUPNE K POCITŮM TVÉ VINY, VYPLAVÍ TĚLA TĚCH, KDOŽ SEM S TEBOU VSTOUPILI. VZNIKNE MOŘE NAPLNĚNÉ CHUŤÍ PO TVÉM SVĚTĚ, CO S RADOSTÍ TI ZAČNE LÍZAT FIALOVÝ RET. SLABOST BŘEHŮ ZAHODÍ SVOU VŮLI PROSIT V LAHVI BEZE VZKAZU, ZTRACENÝ PŘÍCHOD LEPŠÍCH LET.

PRO SLOVA ZAPOMĚNÍ A PRO PRÁZDNÉ VĚTY, JIMŽ PUJČILAS SVOU MOC, BUDEŠ PROSIT O ODPUŠTĚNÍ U KOSATEK DRAVÝCH ZA NEVÝRAZNOST POTRAVY, JÍŽ SE STANEŠ.
VÝČET UTRPENÍ VŠAK NEMŮŽE BÝT CELÝ. MÁŠ JEŠTĚ STÁLE MOŽNOST TATO SLOVA ZPŘEHÁZET. MŮŽEŠ SI ZMNĚNIT SVŮJ EPITAF.

V ŘECE ODPOVĚDÍ, CO TAK RÁDY KLAMOU TĚLY, JE JEŠTĚ DELFÍN, JENŽ UŽ NEMÁ CHUŤ SI HRÁT. NECHCE SE VZDÁT HEJNA RYB PLUJÍCÍCH PO TVÉM BOKU, PRO NĚŽ ZNAMENÁŠ TOLIK JAKO NEPŘÍSTUPNÁ JESKYNĚ. TVŮJ BRATR SAVEC VĚŘÍ, ŽE JSI BOHYNĚ POTRAVY. JE PRO NĚJ ČEST BÝT TI NA BLÍZKU. VĚŘ JEHO VĚRNOSTI, ON JEDINÝ MÁ KOUZLO NOCI, JÍMŽ TĚ MŮŽE PROBUDIT. VLASTNĚ TO NENÍ ON. JE TO ONA.

 JMENUJE SE SÁRA.

Markéta si zprávu přečetla ještě jednou. Nejdříve si myslela, že jde o nějakého pošuka, co zrovna nemá do čeho píchnout, ale jak někdo mohl vědět o jejích delfínech? Bylo to její malé tajemství, pro které žila jeden schovaný život, a navíc to jméno ze snu. To přece nikdo vědět nemohl. Jediný, kdo jí napadl, byl její motýl, s nímž v noci otevřela brány smyslnosti, ten ale odešel ještě před tím než šla spát, protože mu brzo ráno letělo z Prahy letadlo, nemohl nic slyšet. Tak kdo? Vstala od počítače, aby svým myšlenkám nabídla větší prostor, ty sice potěšilo nové místo nahraní, ale své darované hračky se přesto pustit nehodlaly.
Přecházela pomalu místnost, celé jí to bylo nějak povědomé, měla pocit, že už to někde četla nebo slyšela, nemohla se však zbavit dogmatu, který v sobě ta zpráva nesla, nebylo to v těch slovech, spíš mezi řádky, jakoby se jejich autor snažil naznačit úplně něco jiného a schválně celý dopis přetřel lepkavými slovy, co při odtržení sloupnou i podklad. Chvíli ještě této nepříznivé předpovědi věnovala snahu o nalezení příčiny, pak to ale celé pustila z hlavy a vrátila se zpět k práci. Zprávu si přesto vytiskla, něco ji k tomu nutilo, a rozhodla se jí večer prozkoumat nad šálkem silného čaje. Poslední myšlenka než zprávu nadobro opustila byla o nespravedlnosti s jakou ji asi nikdy neopustí stále nenasytný interval času s názvem středa.

Zimní vánice se přehoupla do své jahodovější části a ustupující vítr přestal bránit vločkám dopadnout na zem v kolmém směru. Kolem oběda se kolečko hlasitosti města stáhlo na střední risku, a jen v továrních halách se našlo několik nadšenců, co přemostění dne tiše ignorovalo. Restaurace s názvem
„Zaprodané ztělesnění“ se začala pomalu plnit hladovými sny o jídle a seznámení, nebyla to jen tak obyčejná restaurace, byl to spíš skleník exotických květin, který měl zimě venku naznačit svůj svrchovaný nezájem o její dech. Byly zde také vystaveny různé sochy a nespočet obrazů oblečených do nejrůznějších stylů, jímajících ve svém nitru krutou odpověď. Markéta s Ondrou seděli v rohu u okna a se zalíbením, jakým je schopen nabídnout jen pečený pstruh pokapaný citronem s pikantní zeleninovou přílohou, polykali jednotlivá sousta. Schválně při jídle o ničem nemluvili, aby jeho chuť nezkazili spěchajícími slovy. Když konečně usoudili, že talíř jíst nebudou, objednali si každý ještě dvě deci bílého vína a mohli tak čtenáři konečně odkrýt směr koně, na jehož sedle jsem si musel stoupnout, abych nepřehlédl všechny překážky obsažené v čtenářově mysli.

„Hmm, dneska mi obzvlášť chutnala.“
„Mě taky, i když by mi dnes chutnalo asi všechno. Co děláš dnes večer?“
„Já? Proč?“
„No, myslím si, že je dnešní den hoden parádní oslavy.“
„Tomu bych se ani nedivila, to je podle tebe každý.“
„No tak, přece víš, jak mi je, potřebuji s někým upít trochu té radosti, nebo mě zaživa pohřbí v opojném štěstí.“
„A tomu se bráníš?“
„No jasně, přece si nenechám ujít všechnu tu trpkost, k čemu by mi pak radost byla.“
„Tak to ti nerozumím.“
„No a není to snad smysl naší existence, nerozumět.“
„To možná ano, ale snažíme se tomu dát aspoň nějakou formu, aby si tím týpci jako ty přestali lámat hlavu.“
„A jak to jde?“
„Ale jo. Ještě chvíli a dojdeme k poslední otázce. Tu ukřižujeme a bude vystaráno.“
„Připomeň mi příště, abych se s tebou už do žádný filosofie nepouštěl.“
„Mohla bych ti napsat třeba dopis.“
„Hahhhh, tak jo, asi by bylo nejlepší odskočit od této žárem nabité konverzace zpět k dnešnímu večeru.“
„Když tak si sundej svetr.“
„Báječný nápad.“
„No a to bys koukal kolik jich mám ještě v rukávu.“
„Dobře, věřím, že tam máš vyloženou líheň, ale máš dnes večer čas, nebo ne?“
„Spíš si myslím, že čas má mne.“
„Takže jsi v jeho zajetí, tyran jeden, zkus proti němu nachystat nějakej atentát, to prej pomáhá.“
„Nepomáhá.“
„Takže nejdeš.“
„Promiň, já vím, jak ti teď musí bejt, strašně ti to přeju, ale dnes bych chtěla bejt radši sama, víš něco se mi dneska stalo a asi bych ráda přišla na to co.“
„A co?“
„To právě nevím.“
„Myslím, co se ti stalo?“
„Promiň, nechci o tom mluvit, teď ještě ne.“
„Něco s tvým přítelem?“
„Ne, ten dnes ráno odletěl.“
„Chápu, byla to asi horká noc, co?“
„Ano, myslela jsem, že se usmažím ve vlastní šťávě.“
„Tak u toho bych chtěl bejt.“
„Tak tos teda propás. Ale myslela jsem to, že odletěl letadlem.“
„Má letadlo.“
„Jasně, a taky ostrov a nafukovací vanu.“
„Tak to už chápu, proč na mě kašleš.“
„Hah. Prosím tě, letěl z Prahy, normálním dopravním letadlem.“
„A kam?“
„Do Súdánu.“
„Do Súdánu? Co tam?“
„Říkal něco o nějaké univerzitě, víš on je archeolog, myslím, že říkal něco o Timbuktu, nebo tak nějak.“
„Timbuktu? To mi nic neříká. A už něco objevil?“
„No přece mě.“
„Znamenitá vykopávka.“
„No vidíš a to mi nebylo ještě ani třicet.“
„Tak to před ním smekám.“
„To já jsem už smekla.“
„No dobře, nemusíš hnedka zabíhat do detailů. Možná by jsme měli už pomalu jít. Kolik je hodin? Aby nám snad neutekl další povzbuzující telefonát.“
„Tři čtvrtě na jednu. Akorát tam dojdem.“
„Pane vrchní!“

Vyšli ven do svrchované vlády modré oblohy, po chuchvalcích nahuštěného sněhu již nebylo ani památky, pár posledních dopadlých vloček se nemohlo dočkat chvíle, až si skok daj ještě jednou. Po cestě do mírného kopce rozebírali Markéta s Ondrou ještě současnou situaci trhu a postavení jejich akcii, nemohli ani vynechat pár úsměvných úvah na téma společně nestrávené noci, o jejích bezesných snů. Práce s vyřízením transakce dala celkem zabrat a tak jim čas protékal mezi prsty jako úhoř toužící po prameni řeky. Museli připravit smlouvy, nejnovější průzkum trhu a koupit nějaké občerstvení na konferenci. Jejich společnost nebyla jen tak ledajakou společností, pravděpodobně to bylo jejich přístupem k práci, nikdy netoužili po penězích bez toho, aby ten kdo je sype do kola štěstí nevykouzlil na tváři úsměv nebo údiv z jejich zápalu nad jeho uspokojením. Předmětem jejich podnikání byla stavební architektura, navrhovali rodinné domky ve středomoří a Skandinávii. Lišili se od ostatních tím, že domy, které postavili, byli neuvěřitelně živé, a nehrozila žádná podobnost s domem předešlým.
Konec pracovní doby se tentokrát přikradl ze zálohy a vybafl na ně zrovna v tom nejlepším. Jindy by ho sice bez smilování ignorovali, ale dnes měli práce až nad hlavu, proto na něj zazpívali radostnou ódu a poslali ho do Hajan, aby zítra byl také tak vřelý jako dnes. Pozhasínali všechna světla a vyšli ven na chladnou ulici, která je přivítala spací náladou.

„Nechceš hodit domů?“
„Ne, díky. Dnes bych se radši prošla, mám o čem přemýšlet, a ty si za mě pořádně naplň měch opojným alkoholem.“
„Provedu!“
„Tak ahoj zítra, zítra se s tebou už rozšoupnu, uvidíš.“
„Budu se těšit.“
„Ahoj.“
„Ahoj, a přijď zítra taky taková jako dnes.“
„Jaká taková?“
„Taková sebejistě ztracená.“
„S tím bych neměla mít problém, ahoj .“
„Ahoj.“

Ondra po očku pozoroval její odchod a věděl, že ona je tou jedinou, kterou by si přál opravdu objímat v náručí, vstoupit do jejího zámku a vesele s ní panovat až do chvíle, kdy rozkvete poslední větev jejich chtíče. Ženy, které doposud měl, byly také plné něčeho krásného, co s nimi chtěl sdílet, ale v jeho snech o ní vládla nade všemi. Škoda jen, že její ladné křivky neobdivoval o něco déle, jak svůdně kolem sebe víří vzduch, neboť hned za rohem ho srazilo auto.

Markéta kráčela dál do vzpomínek. Musela stále myslet na svého otce, tolik se jí po něm stýskalo. Stále neztrácela naději, že ho ještě uvidí, bylo to však velmi dávno a jeho tvář se zatím zpila s mraky nad zapadajícím sluncem minulosti. Vzpomněla si, jak jí bylo právě třináct let a její matka k ní přišla, oči rozervané od slz, a oznámila jí tu strašnou zprávu, že se její otec ztratil. Přelétával prý zrovna nad ostrovy poblíž Bornea, když se jeho letadlo ztratilo z radaru. Nikdy se nenašlo. Byla to bolestná vzpomínka, celý následující rok po té, co se to dozvěděla, nemluvila. Jako kdyby ztratila svou oblíbenou hračku a v ten samý okamžik se zastavila v čase. Až mámina slabost ze samoty jí opět vrátila řeč.

Ulicí odpadávali skupinky lidí chystající se na noční veletrh v Hydromarketu a ztracená auta našla konečně místa, kde mohou parkovat.

Vlasy vlají v tempu větru,

vítr v rytmu doby,

doba sólo podle smrti,

ať jsou všichni mrtvý.

 
Prošla malým parkem a vyšla na křižovatce u pošty. Na některých lampách byly již rozvěšeny malé vánoční stromky, a vánoční zběsilost doprovázela první uchazeče o titul, k místu, kde by si ji mohli lépe rozebrat. Její domek se přiblížil, jak nejblíže to šlo a jí nezbylo nic jiného než vstoupit. Zamkla dveře, svlékla si kabát a posadila se do křesla, nechala se odvát svobodnou
atmosférou svého doupěte, kde jí nikdo nepředkládá obraz světa. Televizi prodala, když zjistila, že to byl špatný byznis, a místo na ni se dívala na své obrazy, které nemuseli tolik křičet, aby si jich někdo všiml. Myslela si, že už jí tam nikdo nenajde a přece. Dala si vařit vodu na čaj a na malém stolku, v rohu obývacího pokoje, zapálila malou svíčku za svého ztraceného otce. Její touha po jeho návratu ji nedokázala opustit, zachytila se ve skřípnutých dveřích. Voda si vyžádala slibovanou dávku pozornosti, a tak si zalila čaj a svalila se opět do křesla.
Z kabelky vytáhla vytisknutou stránku a nahlédla na posledním větu o delfíní samici. Stále to ještě nechápala, proč by ji to někdo posílal? Zapátrala ve své minulosti, ale nic výraznějšího, co by se k tomu hodilo, tam neobjevila. To jméno Sára slyšela snad poprvé až ve svém snu, jak by to někdo mohl slyšet?
Hlavou jí bleskla myšlenka :

„Co když je tady někde nějaká štěnici.“

Vyskočila z křesla a začala pátrat po příhodném úkrytu, měla však tolik drobností, v nichž by se mohla skrýt, že to zase okamžitě vzdala. Už si chtěla sednout, když v tom se jí vybavila scéna z nějakého filmu, jak dva agenti objeví odposlech v elektrický zásuvce. Doběhla si do kuchyně pro malý šroubovák a odšroubovala kryt v kuchyni. Nic. I když se jí zdálo, že je to dost zoufalý čin, jiná možnost ji prostě nenapadla. Další nic. Kde je ještě zásuvka?
Postel. No jasně postel. Skočila na ni a odsunula stolek s lampou. Kdyby tam žádna štěnice nebyla, mohl tento příběh skončit poklidněji.

Nevyznala se sice v nejnovějších typech skrytých mikrofonů, ale zaručeně poznala věc, která tam nepatří. Byla přichycená k jednomu vodiči a snažila se co nejvíc tvářit, že tam vůbec není. Opatrně se jí dotkla, aby si ji lépe prohlédla, v tom však v ní něco zarachotilo a …

„Á ahoj, to je fajn, že jsi mě objevila, ulehčila jsi mi práci.“

Mužský hlas zněl docela příjemně, ale cize.

„Jak si to dovolujete mě tady takhle špiclovat?“
„Zajímal si mě.“

Markéta chtěla štěnici již vytrhnout.

„Počkej! Nenič ji! Chtěl bych ti ještě něco říct, dřív než ztratíš možnost dozvědět se o svém otci.“
„Cože? O mém otci? Mluv!“
„Možná by bylo spíš lepší se sejít v parku za vodárnou.“
„Za vodárnou? Proč tam?“
„……….“
„Haló? Je tam někdo? Haló????“

Vytrhla ji ze zásuvky, s tím však přiložila fázi na kostru a v celém bytě vypadl proud. Naštěstí zůstala hořet malá svíčka za ztracenou chuť do života. Spolu s ní našla ostatní svíčky, ale nevěděla co má dělat. I kdyby nahodila pojistky, tak by se stejně nerozsvítilo, musela by dráty nejprve znovu zapojit a na to si netroufala. Pohledla na kabát na věšáku a možná si přála, aby tam nebyl. Ani nezamykala dveře, když už měla v zásuvce odposlech, přišlo jí to zbytečný.

Venku začal padat zlehka sníh, lákající všechny, ať si to jdou taky zkusit, kdyť vo nic přece nejde, a střevící stopy běželi nespravedlivý závod za svými podpatky. Ulice byly opuštěné, kromě roztroušených partiček mladých lidí plánujících svou pestrou budoucnost, už všichni seděli doma a vychutnávali si odcizenost k okolnímu světu. Ani si neuvědomovali, jaký dramatický příběh se pod jejich okny právě odehrává. Seběhla schody a vyšla přímo před vodárnou. Stará budova se snažila dýchat na své okolí uvolňující rozvahou, ale modernizace jejích oken jí to znemožnila. Aspoň, že jí tak nezničili omítku. V parku svítilo sice pár lamp, ale byly od sebe tak vzdáleny, že nemohly odkrýt všechny podrobnosti stromové konverzace na téma potravy.

S rozvahou do ní vstoupila a slepá z něj vyšla.

Nejdříve ji napadlo, že to byla chyba, v parku nebylo evidentně ani živáčka, tmavý byt ji však také nenabídl lepší východisko. Když už nevěděla, co dál, zkusila zavolat.

„Jste tady?“

Ticho jako odpověď. Udělal si z ní dobrý vtip. Otočila se …

„Tady jsem.“

Pohlédla na něj, ale nebylo mu vidět do tváře. Bylo od ní asi dvacet metrů a schválně nevstoupil pod osvětlenou lampu, nýbrž vedle ní.
„Kdo jste?“
„Jméno není důležité, myslím, že žádné jméno nedokáže vystihnout láskyplnou propojenost mých vnitřních orgánů.“
„Co víte o mém otci?“
„Musím vám vše vylíčit od začátku. Omlouvám se za ten dopis, ale kdysi ho napsal váš otec mojí matce, a mě přišlo správné dát ho přečíst i vám.“
„Žije můj otec?“
„Je mi líto.“
„Nééé!“
„Před rokem se našlo jeho letadlo a s ním i doklady o vás. Moje matka je také shodou okolností z Česka, chtěl jsem vás vyhledat a říct vám to.“

Markéta nemohla popadnout dech.

„Chápu vás, věřte, že mojí matku tato zpráva také složila do kolen.“
„Vaše matka?“
„Moje matka s ním žila, když byl v tichomoří, já si to už nepamatuju, byl jsem hodně malej, ale vzhledem k tomu, jakému propadla zármutku, ho měla asi hodně ráda.“

Markéta se posadila na lavičku a zahleděla se na jemný písek.

„Proč jste mi dal do bytu ten odposlech?“
„Vlastně ani nevím. Když jsem vás poprvé spatřil, přišla jste mi strašně známá, nehrála jste v nějakém filmu?“
„Ano, v jednou ano.“
„Může vám to možná připadat zvláštní, ale cítil jsem k vám takovou náklonnost, že jsem musel zjistit, kdo jste, a člověka poznáte nejlépe v jeho soukromý. Prosím nezlobte se na mne za to, co jsem udělal. Žiji tady sice již čtyři roky, ale stále se tady cítím, jako kdybych byl před něčím schovaný. Chtěl jsem tady najít své kořeny a našel jsem vás."

Markéta neodpověděla.

„Asi by jste chtěla být sama.“

Opět bez odpovědi.

„Nezlobte se, nashledanou.“
„Počkejte! Proč psal můj otec vaší matce ten dopis.“
„Chtěl se vrátit zpět domů, zřejmě k vám, a ani se mu nedivím, ale přesto moji matku velmi miloval, napsal ji proto dopis, z kterého ho chtěl, aby dostala strach, ale zřejmě to byla ta zmínka o hřejivých delfínech, jímž svůj záměr zkazil. Napsala mu spoustu dopisů a nemohla je odeslat.“
„Jak se jmenujete?“
„Mé jméno by se ve vašem jazyce vyslovilo dost těžko, říkejte mi jak chcete.“
„Nechcete ke mně skočit na kafe, Štěpáne, myslím, že bych si s vámi potřebovala hodně promluvit.“
„Když mi to dovolíte?“
„Dovolím.“

Markéta vstala.

„Tak se jmenoval váš otec, že?“
„Spíš vzpomínka.“

Prošli znovu pod starou vodárnou, která za ně uronila jednu velkou slzu, a namířili si to zpět k markétině domu. Cestou povídal Štěpán o svém pobytu v Čechách, o tom, jak se nemohl najít, a tak se pokusil najít aspoň život někoho jiného. Snad mocnou lunou střežící své království na obloze, snad zimou, co medovým spánkem natírá svůj suchý chléb, se Markétě udělalo konečně dobře. Nemohla přesně popsat, proč se jí na jednou tak ulevilo, ale po radosti, která jí zasáhla to jenom zamlaskalo. Přišlo jí to jako vysvobození, jak pro ni, tak pro jejího otce, věděla, že ať je kde je, je mu dobře. Jeho obraz, v podobě vzpomínky v její hlavě, se konečně usmál a poslal jí sametový polibek na dvě stě let. Když vcházeli do otevřeného bytu už se smála radostí nad mnohoznačností slov. Štěpán se postaral o nahození elektřiny a ona za tím postavila vodu na další čaj. Jejich vzájemné vypravování o svých snech je postupně svazovalo víc a víc, až se neudrželi a zamotali si své jazyky dohromady. Vlna upřímného vzplanutí je spláchla z mělčiny a popohnala je do větších hloubek, kde žijí delfíni. Opatrně jí sundal kalhotky a jeho poklopec usoudil, že je nejvyšší čas se rozepnout, přece jen nic proti násilí, ale co je moc to je moc.

Myslím, že bych měl své líčení na moment odvést stranou a pěkně mu naplácat za jeho chlípné myšlenky. Nechci zase vzbudit touhu v zavřených očích, která by mohla mít dohru v nějakém jiném příběhu.

To teda ne. To si na triko nevezmu. Nicméně se dá předpokládat, že oba dospěli ke zdárnému cíli, i když samozřejmě každý po svém. Teď bych se ale rád pozastavil ještě nad Markétčinými obrazy.

Když vystudovala uměleckou školu, uměla tolik různých stylů, že si zkrátka nemohla vybrat, ve kterém se bude topit. Pomohl jí až jeden její spolužák, který ji poradil, aby malovala své sny tak, jako by se už staly. A protože markétčiny sny byly o tvůrčím zármutku, maloval tajemné hrady, malé louky ukryté mezi hustými lesy a mořský chlad v hloubkách, kam za ním světlo nesmí nahlédnout. Měla skutečné nadání a díky němu také zbohatla a mohla si založit firmu na stavění soch, ve kterých se bude bydlet, a když ne bydlet, tak aspoň zapomínat.

Jaro se zavrtalo hluboko do země a našeptalo jí příběh o tom, co bude. Ta se nejdřív zeptala, jestli to myslí vážně, a jakmile zjistila, že ano, země se probudila.

Myšlenky spící ve Schované zemi přišli složit jako první poklonu, pak dámy z Prapodivné řeky, a na závěr děti s čistými náhledy.
Řeka protékající městem začala lákat první uchazeče o nové potomstvo a kdo ví, možná že nepodlehnou.

 
Jednoho horkého dne si Markéta Lazarova vystřelila mozek z hlavy. Bylo to opravdu horké jaro. Včelky vyletěli celé divé nosit do království med, a oschlé větvičky, skryté pod studeným sněhem, se mohli zase zúčastnit stavby pěnkavčiných hnízd.

Markéta sice žila šťastně, ztratila svůj žal, ale když Ondra, po náročné operaci v nemocnici, zemřel, začala malovat stíny.

Práci pustila k vodě a stáhla se jen do svého bytu. Věci, jenž ji mohli kdysi vyvést ze zrcadlové propasti se na ní vykašlali a na dveře ji přibili vzkaz:

„Vrátíme se až po dešti, zatím. Pac a pusu.“

I tak, i když stále může být zdání, že tento příběh nedopadl zrovna nejlépe, přinesl něco pod zavřenýma očima současnosti, co budete muset vygumovat.
Já ale nechci na čtenáře vůbec vyvíjet žádný tlak, aby za schovanými slovy hledal skryté významy. Z mého pohledu je to až příliš necitelné, nutit vás probrat se oceány mých myšlenek, a stále vám dávat naději, že je to podle vás a vy se v tom můžete najít. Je to lež k těmto slovům a lež je i pravda. Má ale víc písmenek a tak je věrohodnější.

Po horkem dni se začalo pomalu prášit a už se zdálo, že myšlenkám dojde dech. V tom se však z čista jasna z hnědé řeky vynořil delfín a lidským hlasem pravil:

„Ne, takhle to vůbec nebylo.“

Ponořil se zpět do kalné vody a přál si, aby se v příštím životě mohl stát vzpomínkou.


Konec Konejšící Kopulace.

Tóny přestali znít ve slyšitelné části spektra, zničení planety bylo dokonáno.

Nezbývá než otočit kazetu a zapomenout na tento strach.

Žít si ve své nové zemi, kde tato stará neplatí.

Hranice však stále stojí dál a dělají, že se jich to netýká. Smích do tváře vkrádající neupřímnost je tím vinen. Právě on stojí za povstáním za svobodu lhostejnosti, velký šéf. Člověk za nic nemůže, i když je to jeho tvář, ve které se rodí. On byl k tomu zkrátka vychován, a není nic, co by tento závěr mohlo změnit. Přiznám se, že bych o něčem věděl, ale co by mi potom zbylo na příště.

Tak tedy, abych aspoň trochu zvedl morálku této krize, vzdávám hold všem, kdož neumějí hrát na cella.

                                                        A.D.